A co klasikové?

Je zjevné, že v soustavě výrobních vztahů první historické vývojové formy socialismu neplatil Engelsův předpoklad, že "jakmile se společnost ujme držení výrobních prostředků a použije jich v bezprostředním zespolečenštění k výrobě, stává se práce každého jednotlivce, byť byl její specificky užitečný charakter seberůznější, předem a přímo společenskou prací." 36 (A proto i když se například zdá, že by kupříkladu v oblasti železniční dopravy měl být vzhledem k její povaze hierarchicky uspořádané oblasti ekonomiky s dominujícími vertikálními organizačními vazbami a z hlediska organizačně technické dělby práce nejefektivnějším systém centralistického plánovitého řízení, nestávala se ani zde příkazově administrativní řídící činnost v předlistopadovém socialismu samočinně nositelem celospolečenské vlastnické funkce - už vzhledem ke skutečnosti, že fungování železniční dopravy přímo a bezprostředně záviselo na výsledcích práce těžkého průmyslu a strojírenství, kde se přímo a bezprostředně projevovaly objektivní systémové slabiny reálného socialismu - , která zůstávala rozptýlena a utopena ve, jak jsme již několikrát zmiňovali, velice složité, horizontálně a vertikálně organizované a velmi nedokonale sladěné a provázané soustavě dílčích a částečných vlastnických funkcí a rolí, které ztělesňovaly jednotlivé složky řídícího aparátu). Engels byl v polemice s názory Evžena Dühringa nucen do jisté míry zjednodušit výklad marxistické pracovní teorie hodnoty a ztotožnil tak vymezení hodnoty zboží jako množství společensky nutné a uznané práce s vymezením hodnoty zboží jako pracovní doby společensky nutné k jeho výrobě. 37 Friedrich Engels jednal zajisté v dobrém úmyslu a tato redukce společensky nutné práce na společensky nutnou pracovní dobu se zdá být na první pohled samozřejmá a logická. Problém ovšem vzniká dále, kde Engels hovoří o tom, že v socialismu, kdy, jak jsem již zmínil, má mít každá jednotlivá živá a konkrétní práce přímo a bezprostředně společenský charakter, množství společenské práce vězící v každém výrobku se již nemusí zjišťovat oklikou skrze přeměnu výrobku v peníze a peněz ve výrobek a produkty práce již nemají být zbožím a nemají mít hodnotu, takže lidé v socialistické společnosti budou údajně moci "jednoduše vypočítat, kolik pracovních hodin vězí v parním stroji, v hektolitru pšenice poslední sklizně, ve stu čtverečních metrů sukna určité jakosti" atd. a na tom základě i "zpracovat výrobní plán hospodářského rozvoje společnosti", který dovolí stanovit, kolik bude společnost potřebovat k produkci jakéhokoliv výrobku výrobních prostředků a pracovních sil. 38 V Engelsově době by tyto zdánlivě "jednoduché výpočty" musel vykonávat nějaký úřad, třebas v podobě jakési ústřední plánovací komise. V dnešní doby by množství společensky nutné práce také samozřejmě nemusel určovat živelně fungující trh, nýbrž pracovní dobu společensky nezbytnou k produkci výrobku by mohl vypočítávat nějaký "superpočítač", jakýsi "centrální kybernetický mozek lidstva". Lze souhlasit s tím, že již dnešní počítačové informační technologie by mohly takový úkol zvládnout a vytvořit celoplanetární systém plánovitého řízení hospodářského rozvoje - "kybernetický socialismus". Položme si však provokativní otázku: stala by v takovém případě jednotlivá či kolektivní živá a konkrétní práce opravdu přímo a bezprostředně společenskou? Vtip je právě v tom, že nikoli! A to ze zcela prostinkého důvodu: pracovní činnost sebemodernějších počítačů nemůže nahradit lidskou vlastnickou společenskou praxi - které se lidé musejí učit; masy pracujících si musejí klopotně, metodou pokusů a omylů osvojovat profesi, kterou za tisíce let existence vykořisťovatelských systémů "zapomněly": totiž profesi rozumného a zodpovědného spoluvlastníka světa, v němž žijí, jelikož žádný jiný svět k mání není. Konkrétní živá práce by stále zůstala "abstraktně jednostranná", její společenská povaha by nadále byla odcizená a neautentická, nestala by se ani o atom společenštější, neboť vlastnická praxe by se nadále kladla jako "nepráce" v abstraktním protikladu vůči práci utvářené jako "nevlastnictví", a to i v případě, že by všichni členové společnosti byli formálně právně spoluvlastníky výrobních prostředků a všichni by se stali pracovníky: soukromé vlastnictví by totiž nebylo ještě překonáno, nýbrž by stalo všeobecným v "hrubém", rovnostářském komunismu, jenž "chce zničit všechno, co není s to být jako soukromé vlastnictví drženo všemi." 39 Všechny metody řízení a hospodaření, jež usilují o nahrazení tržní ekonomiky administrativně přídělovým hospodářstvím, třebas prostřednictvím praktické realizace organizačně technické stránky systému plánovitého řízení pomocí nejmodernějších superpočítačů, jak se to snaží navrhovat model tak zvaného "kybernetického" socialismu, vedou totiž objektivně - ať jsou motivy a cíle jejich tvůrců sebevíce mravně ušlechtilé - ke zformování systému, v němž dělba práce dává určité společenské třídě (či "polotřídě") privilegované společenské postavení a zároveň ji připoutává k lokálně omezené vlastnické praxi, k neúplně a nedokonale společenskému přivlastňování, čímž se tento systém a tato společenská vrstva se zvláštní vlastnickou rolí stávají ztělesněním a zosobněním slepé uličky historického vývoje lidské společnosti, v níž se odcizení lidské práce historicky nepřekonává, nýbrž naopak zvěčňuje. Právě historická zkušenost reálného socialismu názorně dokládá, že pokřivování hodnotových vztahů vůbec nepřibližuje praktické uskutečnění ideálu sociální rovnosti, překonání tradiční profesně zaměstnanecké a třídně sociální dělby práce. Friedrichu Engelsovi nelze samozřejmě klást za vinu, že by byl přímým a bezprostředním předchůdcem ideologie a politiky stalinismu, ovšem myšlenky o tom, že socialistický výrobní způsob bude moci "rychle a jednoduše" vyjadřovat množství ve výrobcích zpředmětněné společensky nutné práce, tedy nikoli pouze v relativní míře peněžního zboží, nýbrž v jeho absolutní míře, v čase, - mohly být zneužity pro byrokratické deformace teorie a praxe výstavby reálného socialismu. Karel Marx vždy prohlašoval, že jelikož se zabývá zkoumáním vývojových zákonitostí kapitalistického způsobu výroby, nemíní vytvářet žádné složité pojmové konstrukce utopických vizí o strukturně systémovém uspořádání a fungování budoucí socialistické společnosti, a tak se mohou stoupenci dialektickomaterialistického pojetí logiky zákonitostí třídního boje, jak se alespoň zdá, oprávněně domnívat, že autor "Kapitálu" a "Kritiky Gothajského programu" nikdy nepochyboval o tom, že ve vlastnické struktuře budoucích socialistických výrobních vztahů bude vlastnická funkce a role pracovníků řídícího aparátu vždy dílčí a podřízenou složkou reálně celospolečensky dominující a integrující vlastnické subjektivity dělnické třídy, neboť jediný model socialismu, jehož byl Marx za svého života očitým svědkem, byl "revoluční emancipační projekt" samosprávného společenského uspořádání, který v dějinách revolučního socialistického hnutí alespoň na krátký čas uskutečnila pařížská komuna. Pařížský proletariát - mějme na zřeteli, že šlo přitom o tradiční průmyslovou dělnickou třídu - v třídním svazku s masami ostatních pracujících, především drobných pracujících vlastníků (řemeslníků, obchodníků), studentů a pokrokovou částí inteligence vytvořil v několika jarních měsících roku 1871 zárodek, zárodečnou buňku společenského zřízení, které se mělo odvíjet od spojení výrobní a místní samosprávy, podporujícího utváření vyšších samosprávných hospodářských a administrativně správních celků sdružujících se až po vývojovou úroveň samosprávného systému v celonárodně a celospolečensky integrujícím rámci, do federace jednotlivých komun: v "obci pařížské", neboť to je správný, adekvátní překlad z francouzštiny pocházejícího slovního výrazu "pařížská komuna", se všichni pracující stávali reálnými spoluvlastníky společenského bohatství, kteří mohli aktivně vlastnicky spolurozhodovat o pohybu společenského nadvýrobku, a současně tak dostávali možnost podílet se na řízení všech společenských záležitostí, stávali se reálnými spoluvlastníky i státní politické moci, čímž prakticky zanikala ekonomická a politická moc dosud vládnoucí buržoazie. Karel Marx měl naprostou pravdu, když prohlásil, že pařížská komuna je názorným příkladem diktatury proletariátu, politické státní moci sloužící sociálně ekonomickému osvobození dělnické třídy, čili nikoli ke zvěčnění panství proletariátu, ale k jeho třídně sociální sebenegaci, překonání vykořisťovatelské i nevykořisťovatelské třídně sociální dělby práce, všech třídně sociálních rozdílů a protikladů, jakékoliv formy třídní nerovnosti, mocenským státním útvarem, jenž představuje - mimo jiné a především! - dle měřítek formální buržoazní demokracie nejsvobodnější a nejdemokratičtější vývojovou podobu republikánského politického zřízení, jaká kdy existovala v lidských dějinách, a proto je státem, v němž bude dohasínat politika coby forma řízení společenských vývojových procesů; šlo tedy o stát - nestát, stát - polostát, stát "umírající a usínající", jenž bude možné, jak píše v jednom ze svých děl Friedrich Engels, odložit do muzea historických starožitností vedle luku, kolovratu a bronzové sekery. Samosprávná organizace společnosti, jejíž zárodečná forma se v uvedeném období zrodila ve městě nad Seinou, připomínala zatím nejpokročilejší vývojový druh v historické evoluci oné "lepší formy" sociálně ekonomické a politické "vlády všech", pro níž svého času razila aristotelovská typologie forem vládnutí termín "politeiá" - opravdu společná, pospolitá moc, na níž se mohou reálně spolupodílet všichni členové "polis" neboli "obce": z čehož plyne, že s diktaturou proletariátu "dohořívá" i demokracie - je známo, že Aristotelés pokládal antickou demokracii za "horší formu vlády všech" -, jelikož demokracie je samozřejmě také stát neboli "stroj na výrobu třídního útlaku", mocenská byrokratická a policejně soudní mašinérie na potlačování jedné třídy druhou. 40 Stoupence samosprávné vize socialistického společenského zřízení může inspirovat i politický systém, jejž na jaře roku 1871 zrodila revoluční dějinotvorná iniciativa pařížských proletářů, a v němž dominovaly politické strany proudhonistů a blanquistů, které dělaly pravý opak toho, k čemu je nabádaly jejich hodnotové orientace a programové doktríny. Blanquisté byli nuceni opustit svoji strategii přísně centralistického, vojensky organizovaného vůdčího politického subjektu revolučního procesu, který měl být záležitostí spiknutí vedeného, řízeného a organizovaného v hluboké ilegalitě působícím tajným a přísně zakonspirovaným společenstvím revolucionářů představujícím aktivní revoluční vůdce v protikladu k pasivním masám, kteří vycházeli z názoru, že poměrně malá skupina rozhodných, dobře organizovaných "hrdinů revoluce" se může v dané příznivé chvíli zmocnit kormidla politické státní moci a s vynaložením bezohledné diktátorské energie je udržet na tak dlouhou dobu, než se podaří strhnout masy do revoluce a seskupit je kolem sebe, a naopak se věnovali vtahování co nejširších mas pařížských pracujících do aktivní politiky (kupříkladu již tím, že komuna zrušila stálou armádu a nahradila ji všeobecným ozbrojením pracujícího lidu - národní gardou), čímž pařížská komuna rozbitím utlačovatelské státně politické mašinérie, buržoazii sloužící vojenské a policejně byrokratické diktatury, přestávala být státem ve vlastním smyslu slova a stávala se státem - nestátem, "polovičním" státem "usínajícím" a "umírajícím". Proudhonisté pak v rozporu se svým programem socialismu drobných rolníků a řemeslnických mistrů přizpůsobovali svou hospodářskou politiku úrovni zespolečenštění, které přináší velký průmysl, masová strojová průmyslová velkovýroba, a napomáhali procesu sdružování, spojování dělnických družstevních podniků, dělnických sdružení, jež měla být zakládána v každé továrně, do celonárodního svazu, sdružování jednotlivých územních a výrobních samosprávných jednotek do celofrancouzské federace komun. Žádná z obou stran přitom neměla v politickém systému komuny "vedoucí úlohu" neboli monopol na politickou moc. Nějaký postmoderní literární krasoduch by nyní mohl, jak se mi alespoň zdá, "moudře", přezíravě namítnout, že pařížská komuna se dokázala mocensky udržet stěží čtvrt roku (zatímco on se kupříkladu dokázal již více než dvacet let úspěšně zabydlet v "pórech" sociálně ekonomického organismu české verze mafiánského lumpenkapitalismu), dlužno však mít na zřeteli, že za to rozhodně nemohla sociálně ekonomická a politická určení revolučního procesu, v němž pařížští proletáři "šturmovali nebe", když přiváděli na svět zárodečnou buňku sdružení svobodných výrobců, obrysy společnosti, v níž se svobodný rozvoj každého stává podmínkou svobodného rozvoje všech, jelikož mocenskou porážku komuny způsobily strategické chyby, kterých se komunardi dopustili: nedokázali jednat dostatečně aktivně, tvrdě a rozhodně, a tak v určitém časovém období, kdy měli na své straně převahu vojenských sil, nedovedli využít příležitosti a rozhodným útokem dobýt mocenské centrum buržoazní kontrarevoluce ve Versailles, čímž by dovršili své vítězství v Paříži, což poskytlo kontrarevolučním silám čas, umožnilo jim, aby se vojensky zkonsolidovaly a přešly do protiútoku; neovládli francouzskou národní banku, a tak nezískali pod svou kontrolu bankovní, peněžní úvěrový systém francouzské republiky, čímž by donutili velkoburžoazní finanční magnáty, rentiéry a burzovní spekulanty, aby měli sociálně ekonomický zájem na vítězství jednotek pařížských národních gardistů nad armádou versailleských v občanské válce ve Francii a vroucně se za něj modlili, aby celá francouzská buržoazie vyvíjela politický tlak na versailleskou vládu v zájmu uzavření míru s pařížskou komunou. Poučení z chyb, jichž se dopustili vedoucí činitelé komuny, je naprosto srozumitelné, je také docela zjevné, že komuna vůbec nebyla od samého začátku odsouzena k porážce, jak by se mohlo na první pohled zdát. A tak bychom mohli formulovat poněkud cynickou hypotézu, že "duch dějin" - Marx by možná pravil, že duch (či snad lépe anděl strážný?) dějin lidského rodu nabývá tělesného vzezření "starého, slepého a velmi dobře ryjícího krtka" -, jenž dopustil vojenskou porážku komunardů a následné orgie zběsilého kontrarevolučního teroru, který rozpoutali bonapartističtí generálové z příkazu "odporného skřeta" Thierse, vůdce "strany pořádku", díky čemuž hrdinní obránci pařížské komuny získali navždy aureolu mučedníků, že tedy onen "duch dějin" vlastně umožnil komuně "milosrdnou smrt", protože krátké časové údobí existence komuny umožnilo naplno rozvinout její sociálně ekonomické a politické kontury coby zpředmětněné vize samosprávné podoby socialismu, současně ale nedovolilo, aby se ve fungování třídně sociálního bytí pařížských proletářů promítly sociálně ekonomické důsledky začlenění do přetrvávající výrobně technické podoby dělby práce, které bylo charakteristické pro klasický industriální proletariát a spočívalo v obsluze stroje, což, jak znovu připomínáme, vyvolávalo "pouze" celotřídní vlastnickou subjektivitu dělnické třídy, jejímž rubem bylo, že v jednotlivých dílčích pracovních kolektivech každodenní sociálně ekonomická praktická aktivita pracovníků řídícího aparátu manévrovala a kolísala mezi lokálním a celospolečenským zájmem, lokální a celospolečenskou vlastnickou funkcí, což je ona "zájmová sociálně ekonomická dvojakost", kterou názorně demonstroval historický vývoj stalinského modelu socialismu. 41 V soustavě výrobních vztahů sovětského typu socialismu pocházejí pracovníci aparátu ekonomického a sociálně politického řízení z příslušníků dělnické třídy a ostatních pracujících vrstev, a tudíž se zdá, že sociálně ekonomická stránka klasické dělby práce mezi prací řídící a řízenou nemůže mít takovou působnost, že by z pracovníků řídícího aparátu formovala zvláštní společenskou třídu, i když by se jednalo o nevykořisťovatelskou "třídu-netřídu", "třídu-polotřídu", čímž by vznikal - pochopitelně neantagonistický - rozpor mezi dělnickou třídou a řídícími kádry, vždyť mezi řídícími a řízenými se uchovává vztah zásadní sociálně ekonomické rovnosti v poměru k vlastnictví společenských výrobních prostředků, jejž deklarují a formálně právně zakotvují socialistické ústavně právní normy. Současně však nutno mít na zřeteli, že ve společnosti, v níž sice již nemá společenských nadvýrobek sociálně ekonomickou podobu nadhodnoty, leč se dosud nevyvinula "na svém vlastním základě", ale "právě vychází z kapitalistické společnosti", a tedy "v každém směru, hospodářsky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna pochází"42 , přetrvávají i sociálně ekonomické aspekty odcizení člověka od člověka (neboli dělby práce zvláště mezi prací průmyslovou a zemědělskou, tělesnou a rozumovou, řídící a řízenou), jež jsou živnou půdou reálné nevykořisťovatelské sociálně ekonomické nerovnosti, která zprostředkovaně skrze činnost politicko-ideologického jádra vedoucího a řídícího (stranického a státního mocenského) aparátu ovlivňuje například i třídně sociální svazek mezi dělnickou třídou (jejíž třídně sociální bytí spočívá po svržení hospodářské a politické moci buržoazie ve státním vlastnictví rozhodujících výrobních prostředků) a pracujícím rolnictvem (neboli třídou zemědělských pracujících soukromých vlastníků půdy a zbožních malovýrobců). Krátce po říjnové revoluci musela sovětská moc v občanské válce odrážet především útoky vnitřních a vnějších kontrarevolučních sil; na počátku zavádění nové hospodářské politiky, která vedla již v prvním stádiu k oživení zemědělské výroby, čímž obnovující se společenské výrobní síly vytvářely ekonomickou smyčku mezi městem a vesnicí, průmyslem a zemědělstvím, se současně v souvislosti s - pod kontrolou socialistického státu - částečným oživováním kapitalistických živlů v průmyslu, obchodu, službách a v zemědělství vyostřovaly antagonistické rozpory mezi rodícím se socialismem a částečně oživeným kapitalismem, čili mezi dělnickou třídou ve spojeneckém svazku s drobným a středním rolnictvem na jedné straně a nepmany a kulaky na straně druhé. V této konkrétně historické situaci rozvíjejícího se a zostřujícího se třídního boje nebylo vedení bolševické strany s Leninem v čele příznivcem toho, aby rodící se socialistické společenské zřízení bylo "modelováno" podle vzoru pařížské komuny, což není divu, jelikož v oné etapě historického vývoje revolučního dělnického hnutí, jíž manifestoval především politický vývoj sovětské státní moci po říjnové revoluci, nalezla vize dělnické samosprávy a samosprávného socialismu reálnou podobu pouze v kronštadtské vzpouře, kterou inspirovala a v níž převládla maloburžoazní anarchistická ideologie objektivně sloužící frakcionářství v bolševické straně a protisocialistickým a kontrarevolučním silám v sovětské společnosti. Ještě v roce 1921 by, jak se alespoň zdá, Lenina vůbec nenapadlo, že pro dosud v kolébce se nacházející diktaturu proletariátu by mohlo hrozit nebezpečí ze strany nějaké "třídy řídícího aparátu", jež by nalézala živnou půdu ve vedení vládnoucí komunistické strany. V dubnu roku 1922 byl ale zvolen generálním tajemníkem bolševické strany Stalin, a to na Leninovo naléhání, neboť Lenin si velice vážil Stalinovy pracovitosti. V mocenském uspořádání sovětského stranického a státního vedení šlo tehdy o funkci v podstatě bezvýznamnou, čistě administrativní a technicko-organizační: Stalin měl být vlastně jakými Leninovým mluvčím pod dobu Leninovy nemoci. Ovšem již v prosinci roku 1922 Lenin píše: "Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat."43 A Lenin pokračuje: "Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od soudruha Stalina jen jedinou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd. Tato okolnost se může stát nicotnou maličkostí. Myslím však, chceme-li zabránit rozkolu a uvážíme-li vzájemné vztahy mezi Stalinem a Trockým, o nichž jsem se již zmínil, že to žádná maličkost není, nebo je to taková maličkost, která by mohla nabýt rozhodujícího významu."44 Je příznačné, že v "Dějinách VKS (b) není o Leninově návrhu odvolat Stalina z funkce generálního tajemníka ani jediná zmínka45 - což bylo ale zajisté motivováno veskrze chvályhodnou snahou nepřetěžovat čtenáře přemírou informací. Mezi Leninem a Stalinem propukl zásadní názorový střet v otázce reálného zabezpečení práva na sebeurčení národů obývajících sovětské Rusko. Leninovi se velice nezamlouvalo Stalinovo počínání ve funkci lidového komisaře pro národy a národnosti a jeho představa, že k dosažení práva na sebeurčení pro jednotlivé národy postačí autonomizace Ruské sovětské socialistické republiky coby unitárního a přísně centralizovaného státu. Lenin naopak požadoval, aby jednotlivé národy žijící na území, na němž zvítězila a v občanské válce se ubránila sovětská moc (neboli diktatura proletariátu), svobodně a dobrovolně vytvořily svaz národních sovětských socialistických republik - což Stalin nazýval "stanoviskem nacionálního liberalismu" či "sociálnacionalismu" a Lenin jej proto označil za "Gruzínce, který je novým velkoruským děržimordou poškozujícím zájmy proletářské třídní solidarity". Bezprostředním podnětem k osobnímu konfliktu mezi Leninem a Stalinem pak byla stížnost Leninovy ženy Naděždy Konstantinovny Krupské na Stalinovo hrubé a neurvalé chování vůči její osobě. 46 Patrně z toho důvodu se Lenin v roce 1922 počal v nejužším vedení (politickém byru) bolševické strany sbližovat s Trockým, i když i jeho kritizoval, že "soudruh Trockij... se nevyznačuje jen vynikajícími schopnostmi. Osobně je to snad nejschopnější člověk v nynějším ÚV, ale zároveň je i přespříliš sebevědomý a příliš se nechává unášet čistě administrativní stránkou věci."47 Lenina muselo také současně, jak se zdá, znepokojovat vzájemné soupeření mezi Stalinem a Trockým, jejichž rivalita přerůstala až v nenávist, což vytvářelo nebezpečí rozkolu ve vedení komunistické strany, jenž by ohrožoval politický systém diktatury proletariátu, a proto údajně pojal úmysl vyvážit "nesmírnou moc, kterou ve svých rukách soustředil generální tajemník Stalin" pomocí dělby vedoucích mocenských funkcí v sovětském Rusku mezi tyto dva bolševiky: Stalin měl jako generální tajemník stát v čele strany a Trockij se měl stát předsedou rady lidových komisařů (zprvu ovšem místopředsedou - Lenin se přece nemohl vzdát svého postavení v čele státu). Tento záměr se však neuskutečnil pro neochotu Trockého, a proto Lenin nakonec ve své závěti navrhl sjezdu, aby Stalin byl z funkce generálního tajemníka odvolán. 48 Zároveň si Lenin patrně uvědomil, že jeho nápad se vzájemným vyvažováním nejvyšších mocenských stranických a státních funkcí mezi Stalinem a Trockým by spíše dále zesílil a prohloubil nebezpečí rozkolu ve vedení komunistické strany, a proto pojal a navrhl realizovat plán na upevnění stability politického systému diktatury proletariátu, jehož strategickým momentem mělo být zvýšení počtu členů ústředního výboru strany na padesát až sto lidí (doporučení odvolat Stalina z funkce generálního tajemníka strany mělo být taktickým nástrojem prosazení nastíněné strategie), neboť byl přesvědčen, že "naše strana má právo požadovat od dělnické třídy 50 - 100 členů ÚV a že je může získat, aniž by to dělnickou třídu stálo nadměrné vypětí sil. Taková reforma by naši stranu značně upevnila a usnadnila by jí boj, který svádí obklopena nepřátelskými státy a který se... může v nejbližších letech značně zostřit a také se zostří. Myslím, že by takovéto opatření přineslo nesmírný prospěch stabilitě naší strany."49 Zapojení velkého počtu dělníků do ústředního výboru bolševické strany mělo dle Leninova názoru vést i ke zlepšení práce ekonomicko-finančního a státně administrativního aparátu, jejž sovětská politická moc převzala (musela převzít) od carského a buržoazního režimu, čemuž se samozřejmě nelze divit, jelikož během pěti let poříjnového, revolučně demokratického vývoje ruské společnosti ani nebylo možné starý řídící aparát předělat; vždyť gigantickým revolučním dílem bylo v onom pětiletém období už to, že se za krajně nepříznivé mezinárodní situace podařilo vytvořit nový typ státní moci, v níž šli dělníci v čele rolníků proti buržoazii. Lenin v této souvislosti uvádí: "Dělníci, jimž bude ÚV doplněn, by podle mého názoru neměli být převážně vybíráni z těch, kdo dlouho pracovali v sovětech (v této části dopisu počítám všude k dělníkům i rolníky), protože tito dělníci si již vypěstovali určité tradice a určité předsudky, proti nimž je právě záhodno bojovat. Dělnickými členy ÚV by se měli stát převážně ti dělníci, kteří zaujímají nižší postavení než vrstva, jež se u nás během pěti let dostala na místa pracovníků sovětského aparátu, a kteří mají blíž k prostým dělníkům a rolníkům, kteří však, ani přímo, ani nepřímo nepatří k vykořisťovatelům. Budou-li se tito dělníci zúčastňovat všech zasedání ÚV, všech zasedání politbyra a budou-li číst všechny dokumenty ÚV, myslím, že mohou vytvořit kádr lidí oddaných sovětskému zřízení, schopných jednak upevnit samotný ÚV, jednak účinně se zasadit o obrodu a zdokonalení aparátu."50 Diktatura proletariátu se v Sovětském svazu opírala o spojenecký svazek mezi dělnickou třídou a drobným a středním rolnictvem, v němž hrála vedoucí úlohu dělnická třída v čele s komunistickou stranou. Po říjnové revoluci se díky realizaci dekretu o půdě (čili pozemkové reformě, jež v Rusku zlikvidovala feudální velkostatkářské vlastnictví půdy) základní a nejpočetnější sociálně ekonomickou vrstvou rolnictva stali střední rolníci. V průběhu nové hospodářské politiky se střední rolnictvo třídně diferencovalo, část středních rolníků se měnila v kulaky (neboli zámožné, bohaté farmáře), čímž vznikalo nebezpečí, že se drobní a střední rolníci dostanou pod vliv kulaků, kteří se na základě posílení své ekonomické moci budou chtít i "politicky osvobodit" od sovětské státní moci, takže se naruší a rozloží třídní spojenecký svazek mezi dělníky a rolníky, což pak může následně vést k pádu vlády bolševické strany a zhroucení státní politické moci dělnické třídy. Z toho důvodu zahrnoval Leninův plán na upevnění mocenské stability socialistického zřízení i další - a lze říci, že základní a hlavní - strategický prvek, jímž bylo rozvíjení vlastnické subjektivity, která by drobné a střední rolníky vtahovala do procesu upevňování socialistického zespolečenšťování práce, výroby a výrobních prostředků a posilovala tak možnost nalezení společného politického zájmu a dohody mezi dvěma třídami, o něž se opírala komunistická vláda. Takovou sociálně ekonomickou formou, pomocí níž by pracující drobné a střední rolnictvo "vrůstalo do socialismu" a zároveň by docházelo ke třídně sociální i politické izolaci venkovské a městské buržoazie (čili kulaků a nepmanů), bylo družstevnictví. A tak není divu, když u Lenina čteme, že "družstevnictví v kapitalistickém státě je nesporně kolektivní kapitalistickou institucí. Rovněž je nesporné, že v našem nynějším hospodářství, kdy kombinujeme soukromovlastnické podniky - ale jen na společenské základně, jen pod kontrolou státní moci, která je v rukou dělnické třídy - s podniky důsledně socialistickými (státu patří výrobní prostředky i půda, na níž podnik stojí, jakož i celý podnik vůbec), vynořuje se ještě třetí typ podniků, které z hlediska zásadního významu nebyly dříve samostatné, a to podniků družstevních. Za soukromého kapitalismu se družstevní podniky liší od kapitalistických jako podniky kolektivní od soukromých. Za státního kapitalismu se družstevní podniky liší od státně kapitalistických jako podniky za prvé soukromé a za druhé kolektivní. Za našeho nynějšího zřízení se družstevní podniky liší od podniků soukromokapitalistických jako podniky kolektivní, ale neliší se od podniků socialistických, patří-li půda, na níž stojí, a výrobní prostředky státu, tj. dělnické třídě. Právě tato okolnost se u nás nebere dost v úvahu, když se mluví o družstevnictví. Zapomíná se, že družstevnictví nabývá u nás vzhledem ke zvláštnosti našeho státního zřízení zcela mimořádný význam. Ponecháme-li stranou koncese, které se u nás mimochodem řečeno nijak zvlášť nerozšířily, pak se družstevnictví v našich poměrech plně kryje se socialismem... Dnes můžeme právem říci, že již pouhý růst družstev znamená pro nás totéž (až na "malou" již uvedenou výjimku), co růst socialismu, a zároveň si musíme přiznat, že se od základu změnilo celé naše nazírání na socialismus. Tato základní změna je v tom, že dříve jsme hlavní důraz kladli a museli klást na politický boj, na revoluci, na dobytí moci atd. Nyní se těžiště naší činnosti mění, přesunuje se na pokojnou organizační, "osvětovou" práci."51 Lenin pokračuje: "Protože státní moc je v rukou dělnické třídy, protože této státní moci patří všechny výrobní prostředky, zůstalo naším úkolem opravdu jen združstevnění obyvatelstva. Bude-li v družstvech co největší počet obyvatelstva, dosáhne sám sebou cíle právě ten socialismus, který dříve budil oprávněné úsměšky, úšklebky a pohrdání těch, kdo byli oprávněně přesvědčeni o nutnosti třídní boje, boje o politickou moc atd. A tu si ne všichni soudruzi uvědomují, jakého obrovského, nesmírného významu nabývá nyní pro nás združstevňování Ruska. Nepem jsme udělali ústupek rolníkovi jako obchodníkovi, zásadě soukromého obchodu, právě proto má družstevnictví (proti opačnému mínění mnohých) tak obrovský význam. Dostatečně široké a dalekosáhlé združstevnění ruského obyvatelstva za Nepu je v podstatě vše, co potřebujeme, poněvadž jsme nyní přišli na to, kdy a jak spojovat soukromý zájem, soukromý obchodní zájem s prověřováním a kontrolou prováděnou státem, kdy a jak jej podřídit společným zájmům, což dříve bývalo pro přemnohé socialisty kamenem úrazu. A vskutku, má-li stát všechny důležité výrobní prostředky, je-li státní moc v rukou proletariátu, existuje-li svazek tohoto proletariátu s mnohamiliónovými masami chudých a nejchudších rolníků, je-li zajištěna vedoucí úloha proletariátu v tomto svazku atd. - není to snad vše, čeho je třeba, aby z družstevnictví, z pouhého družstevnictví, na které jsme dříve pohlíželi svrchu jako na kramářské a na které v jistém směru můžeme právem tak pohlížet i nyní, za Nepu, není to snad vše, čeho je třeba k vybudování úplné socialistické společnosti? Ještě to není vybudování socialistické společnosti, ale je to všechno, čeho je třeba a co stačí k tomuto vybudování."52 Je vcelku logické, že Leninův "poslední závěr moudrosti" zní v této souvislosti takto: "A systém civilizovaných družstevníků, jestliže vlastnictví výrobních prostředků je společenské a jestliže proletariát dosáhl třídního vítězství nad buržoazií - to je systém socialistický."53 Zdá se, že v Leninově pojetí se každodenní samosprávná sociálně ekonomická praktická aktivita, která nalézá vlastnické naplnění v rozličných typech družstevních podniků, neměla omezovat pouze rámcem zemědělské výroby či obchodu a služeb, ale "široké a dalekosáhlé združstevňování ruského obyvatelstva" se mělo týkat též - a hlavně! - pracovních kolektivů dělníků v průmyslových závodech, neboť jedině tímto způsobem, na základě zdola vyrůstajícího samosprávného vlastnictví, podnikání a hospodaření bylo možné upevňovat politickou moc dělnické třídy, zachovat třídní svazek mezi dělnickou třídou a masami pracujícího drobného a středního rolnictva, a to nejenom v třídním boji s nepmany a kulaky, městskou a venkovskou buržoazií, ale i v poměru ke "komunistické nadutosti", jež se začala projevovat u činovníků sovětského politicko-ideologického, státně administrativního a ekonomicko-finančního řídícího aparátu, kteří se jakožto členové vládnoucí komunistické strany domnívali, že všechny úkoly je možné splnit dekretováním, příkazově administrativními metodami. 54 V před našima očima vyrůstající velkolepé stavbě socialismu jakožto "systému civilizovaných družstevníků" měla dle Leninova plánu samosprávná vlastnická subjektivita dělníků a dalších skupin a vrstev pracujících coby princip vlastnické strukturace socialistických výrobních vztahů vznikat a prosazovat se nejenom zdola, ale i shora, a to cestou přímého a bezprostředního zapojení dělníků do řídící a kontrolní činnosti ve vrcholných mocenských rozhodovacích orgánech komunistické strany a socialistického státu: několik desítek dělníků, kteří měli kvůli odvrácení rozkolu ve vedení bolševické strany a dosažení větší politické stability sovětského zřízení doplnit ústřední výbor vládnoucí strany, se mělo totiž podle Leninova názoru věnovat kontrole, zdokonalování a přebudování sovětského aparátu. Lenin v této souvislosti nastínil plán reformy dělnicko-rolnické inspekce, jehož podstata spočívala ve sloučení ústřední kontrolní komise bolševické strany s reorganizovanou státní dělnicko-rolnickou inspekcí, jelikož "takové sloučení dělnickorolnické inspekce s ústřední kontrolní komisí prospěje oběma institucím. Na jedné straně tím získá dělnicko-rolnická inspekce tak velikou autoritu, že na tom přinejmenším nebude hůř náš lidový komisariát zahraničních věcí. Na druhé straně nastoupí náš ÚV společně s ústřední kontrolní komisí definitivně onu cestu přeměny v nejvyšší konferenci strany, na kterou již v podstatě vkročil a po níž bude muset jít až do konce, bude-li chtít své úkoly řádně splnit v dvojím smyslu: jednak dosáhnout plánovitosti, účelnosti a systematičnosti ve své organizaci a práci, a jednak navázat spojení s opravdu širokými masami prostřednictvím našich nejlepších dělníků a rolníků...reorganizací získá nejen dělnicko-rolnická inspekce, ale neméně i náš ÚV, jednak získá lepší spojení s masami, jednak bude pravidelněji a solidněji pracovat... kromě politického prospěchu z toho, že členové ÚV a členové ústřední kontrolní komise budou při takové reformě mnohem lépe informováni o zasedání politického byra a mnohem lépe na ně připraveni... musíme připočítat k výhodám i to, že se v našem ÚV oslabí vliv čistě osobních a nahodilých okolností a tím zmenší nebezpečí rozkolu...členové ústřední kontrolní komise...musí utvořit semknutou skupinu, jež bude muset "bez ohledu na osoby" dbát na to, aby jim žádná jiná autorita, ani generální tajemník, ani kterýkoli jiný člen ÚV, nebránila žádat vysvětlení, kontrolovat dokumenty a vůbec se o všem náležitě informovat a dosáhnout maximální preciznosti a pravidelnosti v práci...V naší Sovětské republice je ovšem sociální řád založen na spolupráci svou tříd - dělníků a rolníků - a k této spolupráci jsou nyní připuštěni za jistých podmínek i "nepmani", tj. buržoazie. Vzniknou-li mezi těmito třídami vážné třídní rozpory, bude rozkol neodvratný, avšak v podstatě našeho sociálního řádu nezbytně neexistují kořeny takového rozkolu a hlavním úkolem našeho ÚV a ústřední kontrolní komise, jakož i celé naší strany je, abychom si bedlivě všímali okolností, které by mohly k rozkolu vést, a vyvarovali se jich, neboť osud naší republiky bude nakonec záviset na tom, zda rolnické masy půjdou s dělnickou třídou a zůstanou věrny svazku s ní, anebo zda připustí, aby je "nepmani", tj. nová buržoazie s dělnictvem znesvářili a od něho odtrhli. Čím jasněji budeme před sebou vidět tento dvojí důsledek, čím jasněji si jej budou uvědomovat všichni naši dělníci a rolníci, tím větší budeme mít vyhlídky, že se nám podaří vyhnout se rozkolu, který by byl pro sovětskou republiku zhoubný."55 Je zjevné, že Leninův projekt reorganizace dělnicko-rolnické inspekce zahrnoval odlišení organizačně technické (potažmo správně administrativní) a sociálně ekonomické (potažmo mocensko-politické) stránky a funkce kontrolní činnosti (coby součásti a jedné z funkcí systému a procesu řízení, a to jak řízení hospodářského, tak i politického) rozlišoval mezi kontrolní činností profesně odbornou a kontrolní činností třídně sociální, a proto mohl Lenin požadovat, aby se ústřední výbor bolševické strany rozšířil o několik desítek třídně, revolučně socialisticky nejuvědomělejších dělníků a rolníků, kteří měli pracovat v ústřední kontrolní komisi, což by dovolilo upevnit jednotu strany a mas pracujících, a současně, aby se počet pracovníků dělnicko-rolnické inspekce jako lidového komisariátu zmenšil na 300 - 400 zaměstnanců, kteří však měli být vysoce kvalifikovanými - a také velmi dobře finančně odměňovanými -, zodpovědnými (a též neúplatnými), prvotřídními odborníky, vybíranými na základě přísných zkoušek. Spojení stranické instituce s institucí sovětskou formou postupného splynutí kontrolní komise ústředního výboru komunistické strany s lidovým komisariátem dělnicko-rolnické inspekce podle Leninova mínění dovolovalo překonat rozdrobení a rozkouskování kontrolní činnosti mezi dílčí a částečné funkce různých orgánů a institucí řídícího aparátu, přeměnit evidenci a kontrolu (která je jednou ze základních funkcí diktatury proletariátu k tomu, aby mnohamilionové masy pracujícího rolnictva zůstaly věrny spojeneckému svazku s dělnickou třídou) na organicky celistvý systém, v němž by se úřadování prolínalo s teoretickým studiem, a revoluční demokratismus sovětské moci spojoval s racionální organizací řídící práce - aby přestavěná dělnicko-rolnická inspekce plnila organizačně technickou funkci dirigenta výroby a současně vykonávala i vlastnickou roli revolučního socialistického dozorce nad upevňováním a rozvojem společenského vlastnictví, jenž dokáže odhalovat masky a finesy rozmanitých chytráků, kteří by chtěli parazitovat na sovětském zřízení. Tomu, jaký význam přikládal Lenin procesu a výsledku procesu přebudování dělnickorolnické inspekce, lze porozumět díky Leninovu závěrečnému hodnocení revoluční dějinotvorné úlohy zreorganizované dělnicko-rolnické inspekce, kterou Lenin spojoval s faktem, že vlivem imperialistické první světové války se spolu s národy carského Ruska dostaly i masy pracujících Indie a Číny do revolučního pohybu, byly vtaženy do všeobecného víru národně osvobozeneckého a světového revolučního hnutí. A jelikož národy Ruska, Indie, Číny, Persie, Indonésie atd., atp. tvoří velkou většinu lidstva, byl dle Leninova přesvědčení konečný výsledek světového revolučního zápasu zcela nepochybný a konečné vítězství socialismu bylo plně a naprosto zajištěno, k dosažení tohoto cíle však byl dle Leninova mínění nezbytný též pružný a účinný taktický postup, jejž "my, Komunistická strana Ruska, my, sovětská moc Ruska, musíme používat, abychom zabránili kontrarevolučním západoevropským státům nás rozdrtit. Aby naše existence byla zajištěna do příští válečné srážky mezi kontrarevolučním imperialistickým Západem a revolučním a nacionalistickým Východem, mezi nejcivilizovanějšími státy světa a státy orientálně zaostalými, které však tvoří většinu - k tomu je třeba, aby se tato většina civilizovala. Ani my nejsme dost civilizovaní, abychom mohli přejít přímo k socialismu, i když k tomu máme politické předpoklady. Musíme používat takovéto taktiky, čili, chceme-li se zachránit, musíme provádět tuto politiku: Musíme se vynasnažit vybudovat stát, ve kterém si dělníci udrží hegemonní postavení vůči rolníkům i jejich důvěru a nanejvýš hospodárně vymýtí ze svých společenských vztahů jakékoli stopy plýtvání. Musíme docílit toho, aby náš státní aparát byl co nejméně nákladný. Musíme z něho vymýtit všechny pozůstatky nehospodárnosti, kterých v něm zbylo tak mnoho po carském Rusku, po jeho byrokraticko-kapitalistickém aparátu. Nebude to říše rolnického primitivismu? Nebude. Zajistíme-li dělnické třídě hegemonní postavení vůči rolnictvu, budeme moci při maximální šetrnosti v hospodářství našeho státu věnovat každou sebemenší úsporu na rozvoj strojového velkoprůmyslu, elektrifikace, na hydraulickou těžbu rašeliny, na dobudování Volchovské hydroelektrárny aj. V tom a jedině v tom bude naše naděje. Teprve pak budeme moci, obrazně řečeno, přesedlat z jednoho koně na druhého, a to z rolnické, mužické, vychrtlé herky, z herky přísné hospodárnosti, nezbytné ve zpustošené rolnické zemi, na oře, jakého hledá a musí hledat proletariát, na oře strojového velkoprůmyslu, elektrifikace, Volchovské hydroelektrárny atd. Takhle bych si představoval celkový plán naší práce, naší politiky, naší taktiky a naší strategie ve spojení s úkoly reorganizované dělnicko-rolnické inspekce. Proto také považuji za správnou onu mimořádnou péči a mimořádnou pozornost, kterou musíme věnovat dělnicko-rolnické inspekci, když jsme jí dali tak mimořádně vysoké postavení a propůjčili jí práva ústředního výboru atd., apod. Považuji to za správné proto, že jedině tehdy, když provedeme co nejpřísněji očistu našeho aparátu, když odstraníme co nejdůkladněji vše, co v něm není absolutně nezbytné, dokážeme se jistojistě udržet. A přitom se udržíme nikoli na úrovni malorolnické země, nikoli na úrovni všeobecného odříkání, nýbrž na úrovni, která nezadržitelně stoupá k strojovému velkoprůmyslu. Takové jsou úkoly naší dělnicko-rolnické inspekce, které mi tanou na mysli. Proto pro plánuji sloučení nejautoritativnějšího orgánu strany s "obyčejným" lidovým komisariátem." 56 Leninův plán na rekonstrukci dělnicko-rolnické inspekce nevyvolal v nejužším vedení bolševické strany žádné nadšení. Proti Leninovu návrhu na rozšíření ústředního výboru vystoupil Trockij, jenž údajně prohlásil, že " to neobyčejně poškodí přesnou a pravidelnou činnost ÚV a povede ke ztrátě jeho nezbytné formy a stability". 57 Ještě pozoruhodnějším způsobem reagoval na v bolševické "Pravdě" vyšlý Leninův článek "Raději méně, ale lépe" další významný sovětský státník Leonid Krasin, lidový komisař zahraničního obchodu. Krasin chválí Leninův článek za - především v kritické části projevenou - myšlenkovou hloubku, zároveň však otevřeně a upřímně přiznává, že mu není příliš jasné, jaký je pozitivní myšlenkový obsah Leninovy stati, neboť se mu zdá, že Lenin navrhuje vytvořit jakousi "dělnicko-rolnickou superinspekci", která by se měla stát mozkem a srdcem celého sovětského státního aparátu, což v Krasinovi vyvolává velké pochyby a dokonce obavy. Krasin má dojem, že Lenin klade svým návrhem antitezi mezi výrobu a kontrolu, a to mu připadá chybné, vždyť mezi výrobou a kontrolou coby dvěma odvětvími práce státního aparátu přece žádný rozpor neexistuje. Základním úkolem sovětské moci by měla být především organizace výroby, a ne snaha vybudovat co nejdokonalejší kontrolní aparát. V protikladu k výrobě má přece kontrolní činnost pouze pomocnou funkci, která je nezbytná pouze z toho důvodu, že organizace výroby není ještě dokonalá; v souladu s tím, jak se organizace výrobního procesu zdokonaluje, stává se kontrola nutnou stále méně a méně a v moderní strojové průmyslové velkovýrobě se nejlepší, ideální formou kontroly stává strojový automat, jenž dokáže pracovat bez jakékoli kontroly ze strany člověka. Základním cílem socialismu by proto mělo být maximum výroby a minimum kontroly, aby se lidé (čili přímí a bezprostřední výrobci, dělníci nebo jiní pracující) pokud možno co nejméně vměšovali do řízení a kontroly výrobních procesů, vždyť názor, že abychom se naučili organizovat výrobu, je nezbytná kontrola, je pouze scholastický, úřednicko-kancelářský předsudek. Sovětské Rusko by se mělo pozdvihnout na civilizační úroveň západoevropských zemí, v nichž má kontrola výrobních procesů podobu činnosti automatického stroje, jenž kontroluje sám sebe, a zabezpečují ji kvalifikovaní pracovníci aparátu hospodářského řízení, přičemž státní kontrola tam má rozměry velice skromné a realizují ji odborně zdatní státní úředníci - je příznačné, že systém státní kontroly v carském Rusku se svými principy a nadměrnou, nestvůrnou velikostí kontrolního aparátu do jisté míry podobal státní kontrole v sovětské republice. 58 Představovala-li Trockého kritika administrativně byrokratické stanovisko, manifestovalo se v Krasinově článku ideově teoretické stanovisko manažersko-technokratické, jež nechápe marxistickou dialektiku organizačně technické a sociálně ekonomické funkce řídící činnosti, a tudíž si ani neuvědomuje, že základním smyslem revoluční socialistické přeměny společnosti je překonání staré, klasické profesně zaměstnanecké (neboli výrobně technické, organizačně ekonomické) a třídně sociální (čili vlastnické) dělby práce, takže si pracující masy musejí znova osvojit profesi, od níž byly v průběhu stovek a tisíců let trvání vykořisťovatelských společenských řádů odcizeny, totiž profesi rozumného a odpovědného spoluvlastníka a hospodáře světa, v němž žijí (neboť žádný jiný, "lepší" svět není prostě k mání), že celospolečensky určující a sjednocující samosprávná vlastnická subjektivita dělnické třídy může být jako jediná reálnou alternativou kapitalistickému systému, z čehož plyne, že podle Leninova návrhu zreorganizovaná dělnicko-rolnická inspekce by umožnila vytvořit vlastnickou strukturu socialistických výrobních vztahů, v níž by se, jak jsme o tom již mnohokrát hovořili, stala vlastnická funkce a role pracovníků řídícího aparátu dílčí a podřízenou složkou oné celospolečensky dominující vlastnické subjektivity dělnické třídy ve spojeneckém svazku s masami drobných a středních pracujících rolníků, a to jak v případě, že by si vlastnické (ekonomické i politické) řízení a rozhodování dělníků a dalších vrstev pracujících podřizovalo řídící aparát, v němž by ještě působili nepmani, kulaci či bývalí carští úředníci, tak i v případě, že by v chodu řídícího aparátu zveličovali svou dílčí a částečnou vlastnickou roli "komunističtí nadutci", kteří nebyli schopni vlastnické funkce jednotlivých složek řídícího aparátu náležitým způsobem propojovat a slaďovat. Již jsme se zmínili, že generální tajemník bolševické strany byla původně čistě organizačně administrativní funkce a Stalin měl být něco jako Leninův mluvčí. Stalin ovšem ve své nové roli šikovně využil toho, že jej ústřední výbor strany učinil osobně odpovědným za plnění usnesení, které bylo diktováno obavami o Leninovo zdraví, a v době Leninovy nemoci ho zcela izoloval od veřejného života: Lenin měl zákaz informací, styku s přáteli, rozhovorů o politických záležitostech, besed i návštěv, potřeboval povolení ke čtení knih, novin a časopisů, atd., což vůdce komunistické strany určitě velice těžce nesl. Z toho také vznikl konflikt mezi Stalinem a Krupskou. Stalin odmítl pustit na návštěvu k Leninovi i Naděždu Konstantinovu, přestože to lékaři povolili a Lenin si to přál, vyhrožoval dokonce Krupské, že ji požene před ústřední kontrolní komisi a nakonec měl popuzeně prohlásit: "To jí mám podlézat, plazit se před ní? Spát s Leninem ještě neznamená vyznat se v leninismu!" - opravdu vzácný příklad "soudružského rytířství" ve vztahu k ženě u "disciplinovaného úředníka strany". 59 Do Stalinovy kanceláře umístili zvláštní telefon, který mu umožnil odposlouchávat telefonické rozhovory Trockého, Kameněva, Zinovjeva, Bucharina i dalších členů vedení bolševické strany, znát jejich záměry a taktické politické kombinace, čehož Stalin v následujícím boji o moc bohatě využíval. 60 Svého postavení ve funkci generálního tajemníka pak Stalin od samého počátku využíval především k vylučování stoupenců Trockého a dalších svých politických odpůrců ze strany, na jejichž místa dosazoval na klíčové rozhodovací posty ve stranickém a státním aparátě svoje věrné, kteří mu byli osobně zavázáni. Ve Stalinově počínání se jako v kapce vody předjímavým způsobem, coby dopředná systémová vazba zračil a zrcadlil proces utváření třídy řídícího aparátu reálně existujícího socialismu pomocí a cestou zprofesionalizování (neboli monopolního přisvojování) vlastnické - a potažmo i mocenské - funkce, kterou by měli reálně vykonávat příslušníci dělnické třídy i ostatních vrstev pracujících. Současně se zde projevovalo "čertovo kopýtko" Leninova modelu revoluční dělnické strany, jenž koncipoval na počátku dvacátého století ruskou sociální demokracii jako stranu nového historického typu, jejíž úzké vedoucí a organizační jádro tvořili lidé, kteří se cele věnovali práci pro stranu, vzhledem k okolnostem, že v lůně carského policejně byrokratického režimu mohla revoluční dělnická strana působit jedině v hluboké ilegalitě. Lidé, kteří museli nepřísněji dodržovat zásady utajení i pravidla konspirace a učili se být existenčně závislí na straně, se v první řadě stávali objektem stíhání a pronásledování ze strany carské politické policie, a tudíž mohla takto vyprojektovaná strana plnit funkci samosprávné politické organizace revolucionářů z povolání, jež byla imunní vůči všem snahám reakčních vládnoucích společenských tříd zkorumpovat funkcionáře revolučně demokratického politického hnutí, v níž vládla opravdová komunistická rovnost mezi členy vedení, pracovníky výkonného aparátu a "obyčejnými" členy strany, ve které nemohla vzniknout žádná oligarchická mocenská skupina, jež by byla "rovnější než ostatní" a nemusela se podřizovat usnesením stranických orgánů a organizačnímu řádu strany. Samosprávná politická organizace revolucionářů z povolání byla v době, kdy v hluboké ilegalitě rozvíjela svou revolučně demokratickou politickou činnost v útrobách despotického, policejně byrokratické státu, naprosto imunní vůči působení údajně "železného" či "dřevěného" zákona o "nevyhnutelné oligarchizaci politických stran", neboť jediné "privilegium", jímž obludné a nestvůrné carské samoděržaví, jež bylo na přelomu devatenáctého a dvacátého století skvrnou na politické mapě světa, "vyznamenávalo" lidi, kteří náleželi k nejužšímu okruhu jádra marxistické revoluční strany - a měli by tak dle teorie zmíněného zákona náležet ke stranickým "oligarchickým vládcům", kteří si monopolně přivlastňují vlastnické mocenské rozhodování ve straně -, spočívalo v tom, že je jako první očekávala sibiřská katorga (neboli vyhnanství a nucené práce na Sibiři), že se před nimi jako prvními otevíraly brány carských kriminálů, nebo jim dokonce v krajním případě byla jedinou odměnou za pracovní výkony profesionálních revolucionářů cesta na popraviště, kde mohli očekávat kulku od popravčí čety nebo katovu oprátku a šibenici. Zároveň dlužno zdůraznit, že v Leninově době byla bolševická strana, jež musela v podmínkách feudálního politického systému a carského samoděržaví pracovat po velkou většinu doby v hluboké ilegalitě, vzorem názorové svobody a vnitrostranické demokracie (takže by si například i Haló noviny mohly vzít z Leninových bolševiků příklad v tom, že je třeba otevřeně diskutovat o palčivých otázkách vnitrostranického života). Je ovšem otázka, zda si Lenin uvědomoval, že díky jeho modelu revoluční politické strany představují - zpočátku zajisté čistě formálně, pouze jako vnější forma bez konkrétního sociálně politického a sociálně ekonomického obsahu - profesionální revolucionáři coby zvláštní profesně zaměstnanecká skupina zveličenou mocenskou funkci, zveličenou proto, že jejich finanční příjmy i celkové hmotné zajištění - a především objektivní společenská vlastnická role a funkce! - budou záviset na perspektivách mocenské úlohy, kterou bude v budoucnu hrát revoluční dělnická strana v politickém systému a životě ruské společnosti a ona zveličená mocenská role bude spočívat v tom, že coby mocenská rozhodovací špička sovětského státu budou nahrazovat fungování tržního ekonomického mechanismu při určování toho, jaké množství živé a zvěcnělé práce obsažené ve výrobcích je společensky nutné a užitečné a bude jako takové i uznáváno. Znovu opakuji: tato zveličená privilegovaná mocenská politická funkce se zrodila jako čistě abstraktní, formální možnost, jakmile ale jednou vznikla, nesla v sobě "zakódovanou" a "zaprogramovanou" logiku přeměny možnosti ve skutečnost, logiku, která začala prakticky fungovat v období po vítězství proletářské socialistické revoluce, kdy bolševická strana získala vedoucí úlohu čili monopol na politickou moc v sovětském státě a profesionální revolucionáři se stali politicko-ideologickým jádrem formující se vládnoucí třídy řídícího aparátu neboli třídy vlastnicky velmi nesuverénních správců společenského bohatství - kteří si, jak jsme již několikrát uvedli, zajisté s těmi nejušlechtilejšími úmysly, zprofesionalizovali i funkce vlastnického řízení a rozhodování, které měly reálně prakticky náležet všem pracujícím - s pro ní typickou každodenní sociálně ekonomickou praktickou aktivitou, která neustále kolísala mezi celospolečenskou a zveličeně lokální vlastnickou funkcí, neboť jí přetrvávající klasická výrobně technická a sociálně ekonomická dělba práce dávala možnost manévrovat mezi celospolečenským a lokálním vlastnickým zájmem, čímž se názorně ukázalo, že v sovětském modelu socialismu nemá živá konkrétní práce jednotlivců či podnikových pracovních kolektivů přímo a bezprostředně společenský charakter. Takže si můžeme opět připomenout, že když kupříkladu pracovníci nějakého řídícího štábu dokázali v rovině výrobně technické dělby práce úspěšně koordinovat a kooperovat práci podřízených útvarů, nestávala se tato koordinační a kooperační činnost přímo a bezprostředně nositelem společenské vlastnické funkce, neupevňovala automaticky společenské přivlastňování, jelikož reálně socialistickým výrobním vztahům scházela vlastnická struktura, v níž by vlastnická funkce pracovníků řídícího aparátu byla dílčí a podřízenou součástí celospolečensky dominující vlastnické subjektivity socialistické dělnické třídy. Leninovy poslední články, v nichž načrtl plán naplňování reálným obsahem vlastnické subjektivity socialistické dělnické třídy spolu se sociálně ekonomickými vrstvami dalších pracujících formou rozvoje družstevnictví a reorganizace dělnicko-rolnické inspekce, svědčí možná o tom, že si Lenin počal uvědomovat, že jeho názor spojující nebezpečí, které může hrozit dalšímu vývoji socialismu, především s osobními vlastnostmi a charakterovými nedostatky Stalina či Trockého - "maličkosti, jež by mohly nabýt rozhodujícího významu" - je velice plytký a povrchní a že ono nebezpečí má příčiny a kořeny rozhodně hlubší, je však příznačné, že se Leninovi návrh na odvolání Stalina z funkce generálního tajemníka bolševické strany nepodařilo prosadit, k čemuž došlo i proto, že sekretářka, která zapsala Leninovo doporučení odvolat Stalina, odevzdala, jak se alespoň zdá, jakožto disciplinovaná členka strany jednu z kopií zápisu právě generálnímu tajemníkovi, a tak se Stalin Leninovy závěti zmocnil. Muž, jenž dokázal prosadit svou politickou vůli proti většině členů vedení bolševické strany v září a říjnu roku 1917 i o rok později v období brestlitevského míru, jenž svrhl carský i buržoazní režim a vyhnal z Ruska feudální velkostatkáře i velkoburžoazní finanční magnáty a velkoprůmyslníky, tak tedy tento muž utrpěl naprostou porážku ve střetnutí se třídou řídícího aparátu, i když tato třída existovala pouze ve stavu zrodu a její mocenskou - a potenciálně i vlastnickou - subjektivitu zosobňoval jediný člověk. To byla osobní lidská i politická tragédie Leninova, která byla zároveň tragédií sovětské komunistické strany i celého mezinárodního revolučního socialistického hnutí. Tragédie, jejíž umělecké zobrazení by vyžadovalo dramatický talent formátu Williama Shakespeara a kterou by si ovšem nestačilo esteticky osvojit romanopisecké nadání Milana Kundery či filmařské umění Miloše Formana; tento úkol by pochopitelně nezvládly ani estetické kategoriální nástroje cimrmanovského humoru. Neúspěch Leninových politických návrhů a doporučení v jeho posledních statích má přitom současně podobu groteskní frašky. Již jsme pověděli, jaký byl osud jeho doporučení odvolat Stalina z funkce generálního tajemníka. Osud Leninova plánu na reorganizaci dělnicko-rolnické inspekce je také velice příznačný: poté, co Stalin jakožto "disciplinovaný úředník bolševické strany" a "voják revoluce", "první mezi profesionálními revolucionáři" zůstal ve funkci generálního tajemníka (Stalin nabídl ústřednímu výboru svou rezignaci, kterou však ústřední výbor na doporučení politického byra nepřijal, k čemuž, jak se mi alespoň zdá, velmi napomohla skutečnost, že Stalin ve svém projevu hojně citoval z velmi nelichotivých charakteristik, jimiž Lenin počastoval ve své závěti jednotlivé členy nejužšího vedení bolševické strany), vřele doporučoval po Leninově smrti - když začal velice usilovně vytvářet kult Leninovy osoby, přeměňovat Lenina v neživotnou modlu, ikonu, kanonizovat jeho názory - ústřednímu výboru, aby Leninův návrh na přeměnu dělnicko-rolnické inspekce jednoznačně schválil. Coby generální tajemník zůstal nejvyšším kontrolorem bdícím především nad kádrovou politikou bolševické strany a každý si může zajisté domyslet, jak asi Stalin dělnicko-rolnickou inspekci zreorganizoval a jak reálnou šanci měli členové reformované dělnicko-rolnické inspekce "utvářet semknutou skupinu, jíž žádná autorita, třebas generální tajemník, nebude moci bránit žádat vysvětlení, kontrolovat dokumenty a vůbec se o všem náležitě informovat" (jak to, znovu opakujeme, požadoval původní Leninův návrh!), kupříkladu ke kontrole činnosti tohoto "člověka veskrze zvláštního ražení". A můžeme si položit jednoduchou otázku: proč se tak stalo? V mysli ihned vytane odpověď: Lenin byl v době, kdy psal svou závěť, těžce, nevyléčitelně nemocen. V březnu roku 1923 postihl Lenina další záchvat, který jej nadobro vyřadil z politického života, a tudíž mu osud nedopřál dostatek času, aby mohl své návrhy a záměry uvést ve skutek. Takové vysvětlení je sice na první pohled logické, zdá se mi však, že je příliš povrchní a dovolím si proto formulovat hypotézu, že i kdyby Leninovi dopřál osud ještě pět či deset let politicky aktivního života dopadl by jeho politický konflikt se Stalinem (neboli se vznikající třídou řídícího aparátu) stejně, ba možná dokonce pro Lenina ještě tragičtěji; je možné, že osud byl k Leninovi - Lenin zemřel, jak je známo, tři čtvrtě roku poté, co mu jeho choroba s konečnou platností znemožnila jakoukoli politickou aktivitu, v lednu roku 1924 - vlastně ještě docela milosrdný. Ve střetu mezi Leninem a Stalinem totiž nešlo o čistě osobní spory kvůli tomu, že Stalin urazil Leninovu manželku, ani pouze o názorové rozdíly na řešení národnostní problematiky na obrovském území, na němž se po říjnové revoluci ustavila sovětská státní moc a kde žili lidé desítek národů a národností, Leninova tragédie je, jak jsme se již zmínili, vskutku tragédií celého mezinárodního revolučního dělnického a komunistického hnutí, jež - nemůžeme si pomoci - připomíná tragický osud Sókratův, o němž nám Hegel praví, že "je tragický ve skutečném, ne pouze v povrchním smyslu toho slova, podle něhož se za tragickou považuje především smrt, která potká šlechetného člověka. Povrchně se o Sókratovi říká, že jeho osud byl tragický, protože Sókrates prý byl nevinně odsouzen. Ale trpět bez viny - to je jen smutné, nikoli tragické, protože v takovém neštěstí není žádný rozumný smysl. V neštěstí je rozumný smysl pouze v tom případě, došlo-li k němu z vůle samotného subjektu, a usilování tohoto subjektu musí být bezměrně oprávněné a mravní a rovněž musí být mravní i moc, vůči níž tento subjekt vystupuje. Má-li jít o tragédii, nesmí jít o pouhou moc přírodní síly, či o moc nějaké tyranské vůle. Jen v onom prvním případě je člověk sám vinen svým neštěstím, zatímco přirozená smrt je pouhým absolutním právem, jež vykonává příroda vůči člověku. V případě skutečné tragédie musí tedy stát na obou stranách mravní síly, jež se dostaly do konfliktu. A takový byl Sókratův osud. Jeho osud není přitom pouze osobním, individuálním romantickým osudem; je to všeobecně společenský tragický osud, je to tragédie Atén, tragédie celého Řecka, jež se v podobě Sókratova osudu projevuje. Dvě protikladná práva vystupují proti sobě a jedno se rozbije na druhém. A obě dvě práva stejně tak zanikají, jako jsou vůči sobě ospravedlněna - ne že by jen jedno bylo právem a druhé bezprávím." 61 V sovětském Rusku se krátce po říjnové revoluci rozpoutala občanská válka, během níž odešlo mnoho příslušníků klasického industriálního proletariátu z velkých průmyslových závodů, jenž byl třídně sociální základnou politiky bolševické strany, do rudé armády a velká část z nich na polích občanské války padla. Mnoho dalších tradičních průmyslových dělníků vstoupilo v těchto letech do stranického, státního, hospodářského, bezpečnostního atd., atp. řídícího aparátu, jak to vyžadovalo uchování a upevnění sotva zrozené státní politické moci dělníků a rolníků. Občanská válka způsobila hospodářský rozvrat a katastrofický pokles průmyslové výroby, takže se stalo, že ve státě diktatury proletariátu se obrazně řečeno veškerý proletariát téměř "rozplynul" a zemi zalila vlna maloburžoazního živlu, což ohrožovalo politickou stabilitu sovětské moci a vládu komunistické strany mnohem víc než vzájemná osobní rivalita mezi Stalinem a Trockým v nejužším vedení strany, v níž se vlastně v mocensko-politické a ideologické nadstavbě sovětské společnosti zračilo rozdrobení a rozkouskování společenského přivlastňování, které přinášely výrobní vztahy socialismu sovětského typu - z čehož vyplývá mimo jiné, že v takových sociálně ekonomických podmínkách zůstával Leninův plán na rozvíjení zdola i shora subjektivity dělnické třídy sovětské republiky v oblasti kontrolní funkce vlastnického řízení a rozhodování spíše sociálně utopickou pojmovou konstrukcí. Před Sovětským svazem vyvstala objektivní potřeba urychlené socialistické akumulace peněžního kapitálu, aby bylo možné nejdříve obnovit průmyslovou výrobu na předválečné úrovni a poté industrializovat zemi, vybudovat těžký a strojírenský průmysl, na čemž závisela samozřejmě i obranyschopnost sovětského státu. A to velice rychlým tempem, vždyť rozvoj moderního průmyslu - a obecně civilizační vývoj -, na nějž měla Anglie asi tak tři sta let, Francie alespoň sto padesát let a Německo minimálně osmdesát roků, musela sovětská republika zvládnout nejpozději za deset či patnáct let. Carské samoděržaví, které nalézalo živnou půdu v hospodářské a politické moci feudálních velkostatkářů a černosotněnsky tmářské pravoslavné církve, bylo tak idiotsky tupé a prohnilé, do té míry prolezlé korupcí a byrokratismem, že ani na počátku dvacátého století nebylo schopno prosadit státní politiku, kterou v první polovině století šestnáctého prováděl v Anglii král Jindřich toho jména osmý: totiž uvolnění a odstranění sociálně ekonomických bariér bránících nastartování procesu prvotní akumulace kapitálu. A pokud v lůně carského despotického režimu i - v období po zrušení nevolnictví - vznikly zárodky kapitalistických výrobních vztahů a sociálně ekonomických forem výroby, jednalo se o monopolní kapitalismus primitivního, barbarského, asiatského typu v izolovaných průmyslových enklávách v některých velkých městech (které ovšem mohly mít podobu velkých průmyslových závodů, v nichž se monopolní kapitál a velkoburžoazní finanční oligarchie postaraly o to, že se v nich na jednom místě soustřeďovaly velké masy tradičních průmyslových dělníků, což napomáhalo revolučnímu politickému třídnímu boji proletariátu proti carskému a buržoaznímu režimu); ani zárodečné buňky třídy ruské monopolní velkoburžoazie, ruských kapitalistických velkoprůmyslníků a finančních magnátů, politicky a ideologicky srostlé s carským despotismem, které v útrobách polofeudálních výrobních vztahů z této výrobně silové živné půdy vyrostly, nebyly schopny rozvinout proces kapitalistické akumulace tak, aby industrializoval celou zemi a carské policejně byrokratické impérium tak zůstávalo až do začátku první světové války civilizačně zaostalým zemědělským státem s drtivou převahou rolnického obyvatelstva a se slabě rozvinutým průmyslem, státem, v němž až říjnová proletářská socialistická revoluce musela provést buržoazně demokratický převrat v zemědělství a na vesnici a definitivně zlikvidovat feudální velkostatkářské a církevní soukromé vlastnictví půdy. A je samozřejmé, že v období po říjnové revoluci a obratu politické strategie bolševické strany k nové hospodářské politice, nebyli ani nepmani ve městech, v oblasti soukromokapitalistického průmyslu, obchodu a služeb či kulaci v zemědělské výrobě a na vesnici schopni rozvinout akumulaci peněžního kapitálu, čili přetavovat svoje finanční příjmy - vzniklé kupříkladu ze spekulace, šmelinářství a lichvaření - do sociálně ekonomické formy peněžního kapitálu, jenž by mohl industrializovat celou širou ruskou zemi a pozdvihnout ji na vyšší civilizační úroveň. Za této konkrétně historické situace, kdy se nebylo možné spoléhat na brzké vítězství socialistické revoluce v průmyslově nejvyspělejších hospodářských státech, jako jsou Spojené státy, Anglie, Francie či Německo (ostatně není vůbec jasné, jak by v oné době mohl dejme tomu německý proletariát, pokud by udržel státní politickou moc, v procesu akumulace peněžního kapitálu a industrializace sovětské republice konkrétně - a hlavně rychle - pomoci), existoval v "útrobách kolébky", v níž se v důsledku ekonomického rozvratu způsobeného občanskou válkou nalézala třídně sociální diferenciace sovětského systému, pouze jeden třídně sociální subjekt, který byl schopen vlastně úplně znova vykovat souběžně s rozvojem masové strojové průmyslové výroby zároveň též masový růst klasické industriální dělnické třídy, jež by se stávala rozhodující společenskou výrobní silou: a touto revoluční dějinotvornou silou se mohla stát pouze třída, jejíž mocenské a ideologické jádro tvořili právě ti profesionální revolucionáři, o nichž hovořil Leninův koncept marxistické revoluční strany nového historického typu a u níž Stalin zosobňoval nejen pro ni typické zveličování její lokální a částečné vlastnické role, ale též i svými charakterovými vlastnostmi a stylem politického jednání způsob, jakým bylo možné třídu řídícího aparátu sjednocovat do funkčního celku. V názorovém a politickém konfliktu mezi Leninem a Stalinem měl pravdu jak Lenin, tak i Stalin, neboť třída řídícího aparátu byla v této době relativně pokroková a revoluční a v první vývojové etapě epochy soupeření dvou protikladných světových systémů, reálného socialismu s reálným kapitalismem, byla dokonce předvojem pokrokových sil epochy, její třídní egoismus byl nositelem dějinotvorné revoluční racionality, a proto byl i morální, neboť sloužil boji proti kapitalistickému vykořisťování a společenskému pokroku. V případě střetu mezi Leninem a Stalinem, v němž se vlastně odrážel neantagonistický rozpor mezi dělnickou třídou a třídou řídícího aparátu, neantagonistický z toho důvodu, že sovětský řídící aparát se zrodil (alespoň ve své základní stranické, politické a ideologické struktuře) z proletariátu a širokých vrstev drobného a středního rolnictva, tak opravdu stály na obou stranách pokrokovým celospolečenským vlastnickým a mocenským zájmem nesené, univerzální mravní síly, jež se dostaly do konfliktu - a které se ovšem zajisté jen stěží mohly řídit Kantovým všeobecně a bezpodmínečně platným mravním příkazem, jelikož Kantův kategorický imperativ mravní je pojat do té míry formálně a formulován tak abstraktně všeobecně, netřídně a nadtřídně že, řečeno spolu s jednou Engelsových prací, by jakožto ideový výraz všelidských mravních hodnot měl náležet každé době a hodit se do každé společnosti, a proto se nehodí do žádné doby a nelze jej aplikovat na žádný společenský organismus -, a vystoupila tu proti sobě dvě protikladná práva, která se na sobě vzájemně rozbila, přičemž obě dvě práva zanikla stejně tak, jak byla vůči sobě ospravedlněna. 62 Můžeme si položit další jednoduchou otázku: proč si formující se třída reálně socialistického řídícího aparátu "zvolila" za svého nejvyššího představitele a zosobnění svérázného ražení svojí vlastnické subjektivity právě Stalina, když víme, že mezi nejznámějšími představiteli z vedení bolševické strany Stalin rozhodně nepatřil k lidem nejnadanějším: co do talentu k filosofickému myšlení se rozhodně nemohl měřit s Leninem, Trockij jej výrazně převyšoval jako brilantní a oslnivý řečník, Bucharin znal mnohem lépe ekonomickou teorii, a tak bychom mohli pokračovat dále. Kniha amerického pokrokového novináře Johna Reeda kromě toho ukazuje - skromně se domnívám, že Reedova reportáž o vrcholných okamžicích říjnové revoluce je rozhodně důvěryhodnějším zdrojem faktických informací než stručný výklad dějin VKS (b) -, že Stalin hrál ve vedení a organizaci revolučně demokratického státního převratu v říjnu roku 1917 v podstatě bezvýznamnou roli (a ne-li zcela bezvýznamnou, jelikož tak tomu zajisté také nebylo, ale rozhodně ne tak významnou a rozhodující, jak to líčí krátký nástin dějin bolševické strany), neboť Reed se ve své strhující reportáži o deseti dnech, které v říjnu roku 1917 otřásly imperialistickým světem, zmiňuje o Stalinovi pouze na jediném místě, kde se Stalin uvádí mezi členy první sovětské vlády coby komisař pro národnostní záležitosti. 63 Z Reedovy knihy může čtenář dokonce nabýt dojmu, že Lev Davidovič Trockij hrál v organizaci vítězné ruské proletářské revoluce jako předseda petrohradského sovětu úlohu srovnatelnou s rolí Leninovou. 64 Právě proto, že nebyl žádný intelektuál a vzdělanec, že svými intelektuálními ani dalšími osobnostními kvalitami nepřevyšoval běžný průměr, se Stalin mohl jevit "prostému ruskému člověku" jako nejsympatičtější a lidu nejbližší politický činitel z vedení bolševické strany, jako opravdový "přítel pracujícího lidu". Politické nadání ostatně Stalin osvědčil, když v mocenském zápase mezi členy nejužšího vedení strany, jenž se rozhořel záhy po Leninově smrti, dokázal velmi pružně takticky manévrovat a kombinovat: nejdříve se spojil s Kameněvem a Zinovjevem a velmi brzy se mu podařilo odvolat Trockého z velení armády a postupně jej vytlačit z politického byra, ústředního výboru a nakonec i ze strany; posléze vytvořil koaliční politický blok se skupinou kolem Nikolaje Bucharina a s využitím vzájemných rozporů mezi Kameněvem a Zinovjevem dokázal i tyto bolševické politické činitele odstavit od mocenských rozhodovacích pák ve straně, dosáhl jejich odvolání z ústředního výboru i vyloučení ze strany. Když nakonec dokázali Trockij, Kameněv a Zinovjev překonat vzájemnou osobní nepřízeň a spojili se i s Bucharinem v opozici proti Stalinovi, bylo pro ně už pozdě, bojovali už za ztracenou věc. Opozičníci proti Stalinovi sice dovedli upravovat své projevy do perel bojovných filipik, zcela však přehlédli, že se zatím změnila strana a s ní i instituce a nejvyšší orgány sovětského státu. Organizační práce Stalinova a jeho nejbližších spolupracovníků rozsetých do nejrůznějších organizačních a kádrových komisí a výborů začala přinášet hojné ovoce, a tak již čtrnáctý sjezd bolševické strany v prosinci roku 1925 mohl delegátům v organizační zprávě oznámit, že přibližně 80 - 90 % všech míst v hospodářské i politické správě obsazují komunisté - tyto nové politické kádry vybírali ovšem Stalinovi lidé. Na konci dvacátých let zůstal coby poslední, veřejně vystupující odpůrce Stalina ve vedení strany pouze Bucharin, který se postavil proti násilné kolektivizaci venkova. Šlo již však víceméně spíše o gesto, neboť v té době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci. Tehdy už opravdu nehrozilo, že by vzájemné vztahy mezi Trockým a Stalinem vytvářely nebezpečí rozkolu ve vedení bolševické strany, jelikož Trockij se již v té době nalézal v emigraci, kam byl donucen odejít roku 1929. A funkcionáři a aktivisté bolševické strany, kteří rozšířili počet členů jejího ústředního výboru, jak si to přál svého času Lenin, plně podporovali politickou strategii Stalinovy mocenské vlivové skupiny, která zcela ovládla vedení strany. Trockij poté, co utrpěl porážku v politickém zápase se Stalinem, vydával brožury, v nichž upozorňoval na byrokratismus v práci stranického aparátu a nebezpečí omezování vnitrostranické demokracie a politického odcizení mezi stranickými masami a vedením bolševické strany, které z toho plyne. Ideový a politický vůdce "levicové opozice" v bolševické straně vyčítal v té době Stalinovi, že když ovládl ve funkci generálního tajemníka strany kádrovou politiku bolševické strany, vtahoval do řad stranického aparátu nepmany, kulaky, bývalé státní úředníky carského režimu, důstojníky carské armády, manažery kapitalistických soukromých podniků atd., atp. 65 Vážený soudruh Lev Davidovič si, jak se zdá, neuvědomoval, že touto kádrovou strategií Stalin - ať již měl k tomu jakékoli osobní sobecké motivy - realizoval objektivní zákonitost thermidorizace socialistické revoluce, jíž se rozšiřuje třídně sociální základna úspěšného revolučně demokratického procesu. Stalin byl svými osobními charakterovými vlastnostmi opravdu možná (pokud nechceme upadat do glorifikace Stalinovy osoby) velmi hrubý, tvrdý, bezohledný a snad dokonce i zlý, chorobně podezřívavý a mstivý Gruzínec, jenž ale, ať si to subjektivně uvědomoval či nikoli, klestil svou politickou aktivitou cestu utváření třídy řídícího aparátu sovětského modelu socialismu v době, kdy, jak to dlužno znovu a znovu opakovat, byla tato třída třídou relativně pokrokovou a revoluční, kdy byla předvojem pokrokových a revolučních sil epochy. Znovu si také připomeňme, že třídu řídícího aparátu sjednocovala ve vlastnickém ustrojení výrobních vztahů reálného socialismu do jednoho funkčního celku především diktátorská řídící a organizátorská role vedoucího činitele komunistické strany a sovětského státu a tak jako Stalin formoval třídu řídícího aparátu, tak i vznikající třída vlastnicky málo suverénních správců společenského bohatství utvářela tohoto nositele zveličování jedné dílčí a lokální mocenské (potažmo sociálně ekonomické) funkce, čímž, jak znovu opakujeme, uvnitř třídy řídícího aparátu vznikal rozpor "vůdce" - "aparát", jenž pak v poměru k dělnické třídě a dalším skupinám a vrstvám pracujících nabýval podobu trojúhelníku rozporů: "vůdce" - "nomenklaturní řídící aparát" - "pracující lid", jehož vzájemné rozpory mohly nabýt antagonistickou povahu. Stalinovu osobnost je třeba zkoumat bez glorifikace či démonizace. Myslím si, že tyto rozbory musí vycházet z jednoho faktu, který se mi zdá být nepopiratelný: Stalin jako politik i filosof, státník i teoretik je bytostně spjat s utvářením třídy reálně socialistického řídícího aparátu, se vzestupnou fází jejího vývoje, kdy hrála relativně pokrokovou společenskou úlohu při urychlování procesu socialistické prvotní akumulace peněžního kapitálu, což Sovětskému svazu umožnilo, aby tempy, jež nemají v dějinách obdoby, uskutečnil industrializaci, zvítězil ve druhé světové válce a stal se světovou velmocí prvního řádu. Odtud může právě vzniknout tendence ke glorifikaci či démonizaci Stalinovy osobnosti, která charakterizuje mytologický (či nábožensko-mytologický) světový názor (mytologickou nebo nábožensko-mytologickou duchovně praktickou tvorbu, duchovně praktické osvojení světa), v jehož hranicích zůstává například i román Alexandra Solženicyna "Souostroví Gulag", neboť ideologické zaměření a vyznění tohoto "literárního veledíla", které je svým sociálně politickým obsahem nenávistným antisovětským pamfletem, zahrnuje - kromě zuřivého, paranoidního antikomunismu, jenž pokládá komunistické ideové a politické přesvědčení za "satanistickou ideologii", (a stejně tak paranoidní černosotněnské ideologie hlásající "lásku k půdě, ruské zemi, ruskému národu a jeho světodějnému, spasitelskému poslání i víru v božský původ moci dobrotivého cara-tatíčka") - i démonizaci Stalinovy osobnosti. A je známo, že démonizace je kultem osobnosti obráceným naruby. Současně ale, i když se snažíme neupadnout do démonizace Stalinových charakterových osobních vlastností a především jeho politického jednání, musíme mít neustále na zřeteli i další skutečnost, která se mi zdá být také nepopiratelná a objektivně pravdivá: Stalin nese osobní morální a politickou odpovědnost za divadelní politické procesy inscenované na základě vykonstruovaných obvinění, jejichž obětí se stala velká část "leninské gardy" politických vůdců bolševické strany, na jeho rukou lpí krev lidí jako Trockij, Kameněv, Zinovjev, Bucharin, Rykov, Tomskij atd., atp., kteří se spolu s Leninem podíleli na organizaci a řízení říjnové revoluce a hráli v jejím průběhu, jak jsme se již zmiňovali, úlohu minimálně stejně tak významnou, jako byla role Stalinova. Tyto justiční vraždy - Trockij sice nebyl odsouzen k smrti v zinscenovaném divadelním politickém procesu, ale byl zavražděn agenty sovětské rozvědky na podkladě Stalinova příkazu - pošpinily a poskvrnily čistou rudou vlajku (to "avantgardní lidské znamení", jak psal v jedné ze svých básní Stanislav Kostka Neumann) mezinárodního revolučního dělnického a komunistického hnutí i ideály a hodnotové programové orientace socialismu na desítky let a možná i na celá staletí. Můžeme-li stalinismus vymezit filosoficky tak, že ve stalinismu dochází k vývoji socialismu od vědecké teorie k mýtu, mytologii, což lze, jak se domnívám, doložit na základě zkoumání Stalinova pojetí materialistické dialektiky66 - pojem "stalinismus" je tedy vědecky ne zcela přesný, neboť se do něj vlastně svérázným způsobem promítá kult Stalinovy osobnosti, přesnější je slovní formulace "sociálně mytologická ideologie třídy řídícího aparátu reálného socialismu" -, pak zároveň platí, že politicky začíná stalinismus tam a tehdy, když formy a metody politického třídního boje, které jsou ospravedlnitelné vůči skutečným třídním nepřátelům, se přenášejí do vzájemných vztahů mezi různými ideovými a politickými proudy revolučního socialistického hnutí, takže se kupříkladu hledá třídní nepřítel uvnitř a mezi členy nejvyššího vedení komunistické strany a lidé, kteří se sice hlásí k marxistické teorii socialistické revoluce a ideálu komunistické beztřídní společnosti, avšak současně nesouhlasí s ideologií a politikou vládnoucí stalinistické kliky, jsou pokládáni za "agenty třídního nepřítele a mezinárodního imperialismu". K uvedeným jménům bychom museli připočítat jména desítek a možná i stovek tisíců marxistických revolucionářů, bolševiků, komsomolců atd., atp., kteří se stali obětí stalinistických represálií. Kdesi jsem četl, že Stalin nechal zavraždit více marxistů a komunistů než carský režim, což se mi zdá jako docela výstižný bonmot. A je hanebné, že někteří členové (a možná i aktivisté či funkcionáři) KSČM se dosud snaží všelijak ospravedlňovat a zdůvodňovat - v této souvislosti se uvádí diverzní akce CIA "splinter factor" ("faktor rozštěpení")67 - například známý politický proces s "protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským", ačkoli je naprosto jasné, že Slánský ani nikdo další z obviněných se prostě nedopustili oněch zločinů, které jim byly kladeny za vinu, že veškerá obvinění v tomto procesu byla vykonstruovaná, falešná a lživá a jeho výsledkem byla justiční vražda, jejíž ospravedlňování by mělo být hodnoceno stejným způsobem jako hlásání tak zvané "osvětimské lži". Lidé, kteří schvalují justiční zločiny z období padesátých let - zde je ovšem zapotřebí rozlišovat kupříkladu mezi procesem se Slánským a procesem s doktorkou Miladou Horákovou: obvinění proti doktorce Horákové nebylo vykonstruované! -, by neměli mít v řadách Komunistické strany Čechů, Moravanů a Slezanů místo. Z řečeného vyplývá závěr, že vzestupné stádium relativně pokrokové sociálně ekonomické a politické úlohy třídy reálně socialistického řídícího aparátu končí vskutku přibližně v době, kdy umírá Stalin, neboť v tomto období je Sovětský svaz již vyspělým, průmyslově zemědělským státem, jenž je svou, o vlastnictví jaderných zbraní se opírající vojenskou silou, politickým vlivem a prestiží, kterou získal poté, co třída řídícího aparátu uhájila základní hodnoty a vymoženosti socialistického společenského zřízení ve střetnutí s německým fašismem za druhé světové války, zároveň světovou supervelmocí. V této konkrétně historické situaci, kdy se tradiční, s masovou strojovou průmyslovou velkovýrobou spjatá dělnická třída stala základní výrobní silou sovětské společnosti a její živá konkrétní práce se stala prací produkující rozhodující část společenského bohatství, vzniká objektivní potřeba a nutnost "překovat" vlastnickou strukturu výrobních vztahů reálně existujícího socialismu tak, aby se sociálně ekonomickým a mocensko-politickým svorníkem socialistického systému stalo reálné podřízení dílčí a částečné vlastnické praktické aktivity pracovníků řídícího aparátu společensky prvotní, základní, dominující, určující a integrující vlastnické subjektivitě dělnické třídy, zapojování mas pracujících do struktur vlastnického řízení, které se klade jako sociálně ekonomický obsah rozvíjení socialistické společenské samosprávy. Nové stranické a státní vedení v čele s Nikitou Sergejevičem Chruščovem, které se dostalo k moci po dvacátém sjezdu KSSS, však systémové nedostatky sovětského typu socialismu zredukovalo na "kult Stalinovy osobnosti" a vůbec nemělo v úmyslu učinit celotřídní, nejúplněji společenskou vlastnickou subjektivitu dělnické třídy reálnou vedoucí silou při rozvíjení a zdokonalování socialistických vlastnických vztahů a konečně tak naplnit praktickým sociálně ekonomickým i politickým životem Leninův plán "združstevňování sovětské společnosti" (v jehož rámci bylo možné například podporovat vytváření mondragonských družstevních podniků) a projekt přestavby systému celospolečenské kontroly, aby bylo možné vystavět konstrukci samosprávné vize socialismu zdola i shora a samosprávná vlastnická subjektivita dospěla až k utváření nadnárodních a nadstátních samosprávných vlastnických a podnikatelských celků. A tak došlo k největšímu paradoxu historického vývoje stalinského modelu socialismu spočívajícímu v tom, že právě po dvacátém sjezdu, v období, kdy sovětský socialismus počal napravovat nejhorší "stalinské deformace socialistické zákonnosti" - což dokládá obrovskou mravní sílu ideálů revolučního socialistického hnutí a socialistického společenského uspořádání! - a začal se vracet k "normám a principům socialistické demokracie", nevedlo "obnovování leninských norem v činnosti komunistické strany a socialistického státu, leninských zásad kolektivnosti stranického a státního vedení" ke zdokonalování provázanosti a lepšímu slaďování lokálních, dílčích a částečných vlastnických rolí jednotlivých řídících štábů, ale naopak se zvětšil a umocnil sociálně historický časoprostor pro jejich manévrování a kolísání mezi lokální a celospolečenskou vlastnickou funkcí, lokálním a společenským vlastnickým zájmem. Umocňování zájmové dvojakosti a zveličování lokální vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu, které se na přelomu padesátých a šedesátých let stalo výrobně vztahovou formou brzdící a blokující přechod reálně socialistického způsobu výroby od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského růstu, čímž se relativně pokroková dějinotvorná role třídy řídícího aparátu začala s konečnou platností pohybovat po sestupné vývojové dráze, napomohl i fakt, že sovětská dělnická třída byla v procesu krajně urychlené industrializace země zbavena možnosti účastnit se aktivit, které by jí umožnily profilovat se jako třída a vypěstovat si potřebné třídní uvědomění, její duchovně praktická aktivita se pohybovala výhradně v rovině každodenního profesně zaměstnaneckého vědomí, tedy vědomí, které především odráželo její roztříštěnost do dílčích zaměstnaneckých kolektivů ovládaných privilegovanými aktivitami řídícího aparátu. Ve vědomí dělníků se utvořila syntéza tohoto profesně zaměstnaneckého vědomí a dvojaké, teoretickými a metodologickými přístupy autentického marxismu pouze částečně ovlivněné sociálně mytologické ideologie třídy řídícího aparátu, zakrývající především reálnou třídně sociální strukturaci reálného socialismu. Souběžně s tím, jak se zájmově dvojaká třída vlastnicky velmi nesuverénních správců společenského bohatství postupně rozpadala a rozkládala, jak degenerovaly funkce komunistické strany i dalších politických institucí sovětského vývojového modelu socialismu, stále více degenerovalo i profesně zaměstnanecké vědomí dělníků a nasycovalo se ideologickým komplexem složeným z prvků skupinových ideologií privilegovaných vrstev reálného socialismu a západní buržoazní ideologie. 68 Leninův model utváření třídního uvědomění dělnické třídy vysvětloval, že soustava ekonomických vztahů kapitalistického výrobního způsobu dává příslušníkům klasického industriálního proletariátu coby vlastníkům pracovní síly jedinou možnou vlastnickou roli spočívající ve vytváření co nejvýhodnějších podmínek prodeje tohoto svého vlastnictví a zboží na trhu práce cestou tradeunionistického hospodářského a politického boje, a tudíž třídní (neboli revoluční socialistické) uvědomění se může u tradičních průmyslových dělníků formovat jedině formou rozvíjení revolučně kritické sociálně politické praxe, díky níž si dělníci uvědomují svůj objektivní celotřídní zájem, přeměňují se z třídy "o sobě" ve třídu "pro sebe", aby naplnili životem revoluční sociálně historickou úlohu dělnické třídy, revoluční politické aktivity, do níž dělníci vstupují pod vedením marxistické revoluční strany revolucionářů z povolání, kteří se po vítězství proletářské revoluce přetvářejí ve třídu řídícího aparátu, jež ve vývojovém období socialismu sovětského typu po Stalinově smrti nedokázala prosadit ani příklon k jugoslávskému ekonomickému modelu; přeměna celotřídní, nejúplněji společenské vlastnické subjektivity z formálně právní, ústavně deklarované podoby do formy skutečnosti se tak v Sovětském svazu ve vývojové etapě po dvacátém sjezdu ocitla s konečnou platností ve slepé uličce.