21. srpen 1968

Den pádu snu o lepším socialismu, odhalení slabosti tehdy panujícího systému, bitva o samostatnou československou cestu, obrovské emoce, lidské tragédie, vítězství tehdejších konzervativních elit za popření vnitrostranické demokracie, je obrazem bídy výročí 21. 8. 1968. Intervencí ozbrojených sil Varšavské smlouvy v Československu bylo dosaženo odkladu pádu tehdy panujícího systému nazývající se socialismem, prodloužilo moc stranických elit, avšak cena za to byla obrovská a velmi draze zaplacena. Škody na morálce a vědomí občanů Československa vztahující se k projektu dosažení socialistické společnosti, neobyčejné ztížení pravdivého a nesmírně potřebného restartu systému směrem ke skutečnému socialismu, byly devastující.

Odklad změn o 20 let generoval po hospodářské i politické rovině daleko ničivější pád systému v roce 1989.

Proč ztroskotal reformní pokus 1968? Nejen na nesporné skutečnosti, že byl převálcován tanky armád řízených konzervativními elitami okolních států Varšavské smlouvy, se společenským zřízením, jehož nejpřesnější označení je "protosocialismus". Tato skutečnost je však dýmem ohně střetu západního kapitálu a vládnoucích "protosocialistických" elit. Ostatně ani západu se nehodil případný úspěch reformních komunistických sil v Československu pro zdárný restart ke společnosti směřující k socialismu...

V současnosti dobře zastřená pravda je také o tom, že realitou reformního pokusu bylo, že dělnická a družstevně-rolnická třída nebyla schopna plnohodnotně nahradit svépomocí privilegovanou část vrstev s tehdejší společnosti. Až příliš dlouho byla vychovávána k direktivnímu vedení řídícím aparátem. Tedy pro interventy bylo daleko jednodušší odstranit nevhodné vyšší články v řízení strany a vlády. V systému skutečné samosprávy by to měli daleko těžší, dokonce si troufám tvrdit, že by to bylo naprosto zbytečné, a především vyčerpávající v tehdejší době studené války. Budoucím normalizátorům také velmi pomohla existence živelně reagujících skupin, které značně komplikovaly život stranickému aparátu a dráždily sovětskou elitu. Do srpna 1968 vysloveně protisocialistické síly existovaly v zanedbatelné podobě a musely svou činnost schovávat pod heslem obrodného procesu. Dokázaly však provokovat k excesům a určitým nezákonným aktivitám, které morálně oslabovaly snahu o reformy.

Bohužel tehdejší stranické elity nedokázaly pochopit Lenina v jeho definici tříd, v jeho vidění vnitřně strukturovaných vlastnických procesů, důležité nuance ve vlastnickém vztahu a propadly jakési hrubé zjednodušující představě o dvou monolitních třídách, kdy jedna okrádá druhou.

Po teoretické stránce byl marxismus opouštěn a postupně nahrazován vlivem buržoazně tendenčních teorii. Skutečná intelektuální levicová fronta roku 1968 byla především složená z osobností "neotrockistického" proudu, tedy z osobností v rozporu se zájmy direktivně řídících byrokratů. Tyto tvořivé osobnosti dokázaly spojit to nejdůležitější - teorii nové třídy a samosprávného vlastnictví dělnické třídy. Rozhodně však nepředstavovaly hlavní proud. Patřili k nim radikálové jako např. Petr Uhl, Luboš Kohout, nebo Evžen Bondy. Politický nejvýznamnější osobností schopnou spojovat diskusi o plánu a trhu s otázkami podnikové samosprávy byl Ota Šik. Tyto myšlenky byly za normalizace zadupány a jejich oživení přišlo až příliš pozdě. Ve střetu roku 1968 hrála nezanedbatelnou roli nadstavbová inteligence spolu se skupinou řídících pracovníků z obchodů a služeb schopnou se stát průkopníky soukromého podnikání u nás. Ve společenské struktuře šlo především o skupiny, jejichž existence znamenala při produkci věcí a služeb značné zcizování množství společenský propláceného času, dokonce i společenských zdrojů (stavební materiál, energie, pohonný materiál).

Svým atributem se vymykaly společensky integrujícím mechanismům a byly potenciálními nositeli protispolečenských tendencí. Nutno podotknout, že zvláště pak v lůně této skupiny průkopníků se formovala idea vedoucí do podoby dnešního liberálně politického pluralismu.

V roce 1968 však neměla šanci se uplatnit v podobě formované po roce 1989, kdy demokracie je pro menšinu, skrytá diktatura kapitálu pro většinu.

Touha získat větší podíl na řízení a správě zdrojů ve společnosti, prostě mít větší podíl na politické roli, to vše hrálo v neprospěch reformního procesu ze strany zájmů řídícího aparátu. Nutné je také přiznat, že i reformátoři připravovali určitý soubor mocenských opatření vedoucích k potlačení tvrdých obránců direktivně řízeného socialismu tehdejší doby. Závěrem chci vyslovit, že tragédie roku 1968 nebude zapomenuta, avšak boj za lepší svět se nesmí zastavit.

 Michal Klusák

 Předseda OV KSČM Praha 10