Čas sirén

Každý to známe, hlas sirény z tlampačů všemožného druhu vždy první středu v měsíci. Hlášení o zkoušce sirén, nejen v českém jazyce, ale i dalších. Je to jen zkouška si tak myslíme, chodíme po ulici tak stejně jak vždy. Pronikavý až nepříjemný zvuk, zvláště když je člověk po noční, ho budící, spokojeně spícího. Sirény řvou, nu což, za chvíli přestanou. Zvykli jsme si na tento jeden den v měsíci, bereme to jako určitý zvyk, který nezměníme. 

Víme, že nikdy se nic nestane, naše životy budou běžet v tempu, do kterého jsme se nechali vtáhnout. Jenže tento zvuk spojený s tím, že se nic nestane, je jako krásná porcelánová nádoba, která nesmí dopadnout na zem. Na zem rozdělenou na mocnosti usilující jedna druhou přemoci. Na zem, kde arzenál a síla zbraní je tak zničující, že nám obyčejným lidem není kam utéci, leda do naší představy, že se stejně nic nestane. Jenže zbraněmi se tak dlouho chřestí, právě proto aby mohli být použity. Na nečekaném místě, zemi, kdekoliv na naší zeměkouli. Jakým právem? Právem moci přemoci jiný stát. Je to právo? Je opravdu právo mocenských her v USA vypovědět jednu ze základních smluv k omezení zbrojení? Je právo přesouvat další a další jednotky do zemí blízko hranic s Ruskem? Je to opravdu vždy nutné, přijatelné, adekvátní odpovědí na hrozbu? 1/3 veškeré zbrojní produkce jde pro stát jménem USA. Státem na území oplývající mnohými přírodními krásami z lidmi stejného těsta jako my. Státem, který má být ohrožován Ruskem, říkají... Ruskem, které má potenciál rozpočtu na nákup zbraní možná tak čtvrtinový jako USA. Ruskem, kde žijí lidé jako my, s podobnými starostmi i radostmi. Není to vlastně nesmírně hloupé? Či se to vlastně jen hodí hrstce vlastníku mamutích továren na smrt? 

Kdy tedy začnou znít sirény ohlašující zkázu světa, světa lidí? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Až my obyčejní lidé, neprivilegovaní rezignujeme na snahu o mír. 

Michal Klusák

Předseda OV KSČM Praha 10