Co se vlastně stalo v únoru 1948?
Mnoho lidí v dnešní době hovoří o událostech roku 1948 jako o Komunistickém puči a nástupu diktátorského režimu. Bohužel, většina z nich tak činí bez reálné hlubší znalosti toho, co se tehdy opravdu stalo a jen papouškují dnešní dogmatický a ideově zabarvený postoj, vyhovující současnému režimu.
Především 25. února roku 1948 nešlo o žádný puč, jak je nám často prezentováno. Pokud bychom měli označit "Vítězný Únor" za puč, museli bychom tak učinit i v případě "Sametové revoluce". Obě události mají společného mnohé. Šlo o akt lidové nespokojenosti s obrovskou podporou veřejnosti (generální stávky 24. února 1948 se účastnilo 2,5 milionů pracujících), hlavním cílem byl v obou případech majetkový převrat (prvně do rukou státu a podruhé do rukou miliardářů a nadnárodního kapitálu) a obě události se staly v souladu s tehdejší ústavou (a ihned po mocenské výměně byla v obou případech ustanovena ústava nová). Takže žádný převrat, ale spontánní výbuch nespokojenosti v tehdejší společnosti, která byla velmi silně pro-komunistická a i většina nekomunistických stran bylo orientováno alespoň středo-levicově a pro-socialisticky. Byla to revoluce v pravém slova smyslu a na rozdíl od té listopadové, nedošlo k regresivnímu vývoji v rámci dějin, ale i přes všechny následné chyby, přešlapy a mnohé, co se stát nemělo, to byl krok kupředu, k jedinému správnému uspořádání budoucí lidské společnosti. Takové, kde už není pánů ani žebráků, kde není otroků, kde nejsou utlačovaní a strádající. Nýbrž budoucnosti, kde se každému člověku dostane naplnění svobody duševní a materiální, aby mohl naplno rozvinout svůj potenciál pro celou společnost. Takové, kde není ekonomická moc soustředěna v rukou úzké elity jako dnes, ale je rozdělena mezi celou společnost. Takový směr byl nastolen 25.února 1948.
Jak to vlastně celé začalo?
Eskalaci únorových událostí předcházelo několik okamžiků mezi nimiž je nejvíce historiky popisován okamžik, kdy komunistický ministr vnitra Václav Nosek vyhodil osm nekomunistických velitelů policie a dosadil za ně komunisty. Na schůzi parlamentního bezpečnostního výboru 29. ledna 1948 protestovali poslanci sociální demokracie a národních socialistů proti změnám ve velitelství Sboru národní bezpečnosti (SNB). V pátek 13. února na zasedání vlády se ministr Drtina postavil proti těmto změnám a vláda přijala usnesení poměrem 15:11 hlasů anulující tyto změny. Předseda vlády Gottwald nehodlal toto usnesení splnit.
Na schůzi vlády 17. února byla hlavním bodem programu zpráva ministra spravedlnosti P. Drtiny v souvislosti s usnesením vlády ze 13. února 1948 týkajícího se zneužívání Bezpečnosti komunisty. Komunisté se odporem národních socialistů a záhy i dalších ministrů nekomunistických členů vlády vůči velení pražského Sboru národní bezpečnosti (SNB) cítili zaskočeni. Opozice další zasedání vlády podmiňovala splněním usnesení o bezpečnostní situaci v zemi. Na schůzi vlády 17. února ministr Nosek nedorazil a předseda vlády Gottwald se snažil schůzi přerušit, což se mu i přes protesty nekomunistických stran podařilo a schůze byla odročena na 20. únor.
20. února došlo k očekávané schůzi vlády, ale na jejím začátku v deset hodin byli přítomní pouze komunisté a sociální demokraté. Národně socialistický ministr Zenkl poslal předsedovi vlády Gottwaldovi dopisy, v nichž se dotazoval na splnění usnesení vlády z 13. února. Gottwald odpověděl dopisem, že o celé záležitosti bude referovat ministr Nosek. Nejvyšší představitelé tří stran se sešli k poradě, kde národní socialisté oznámili své definitivní rozhodnutí podat demisi. Ministři lidové strany a demokratické strany se k nim připojili. Dále tyto tři strany vyzvaly sociální demokraty, aby se přidali k demisi. Předsednictvo sociálních demokratů však potvrdilo dřívější stanovisko, že demisi odmítají a vytvoří většinovou vlády s komunisty. Gottwald si již vytvořil své plány na přijetí demise a doplnění vlády.
21. února se dramatická situace vyhrotila i v ulicích Prahy, kdy lidé od deseti hodin dopoledne demonstrovali především na Staroměstském náměstí svoji podporu komunistům. Dav požadoval demisi dvanácti nekomunistických ministrů z celkem šestadvacetičlenné vlády. Navíc komunisté začali organizovat Lidové milice ve velkých závodech Prahy a Bratislavy.
22. únor - Prezident Beneš projevil ochotu přijmout demisi vlády, což bylo pro nekomunistické strany zdrcující poznání. Navíc bylo hlavní událostí dne několikatisícové shromáždění odborářů v pražském Průmyslovém paláci, kde promluvil předseda vlády K. Gottwald. Ještě téhož dne večer vzkázal Gottwald sociálním demokratům, že když nepřijmou nabídku vstupu do vlády, tak dojde k rozkolu uvnitř této strany. Začaly být vyzbrojovány Lidové milice a rozkazem ministra vnitra začaly být chráněny důležité objekty.
23. únor - Po informacích z nekomunistických stran, že budou prezidenta podporovat, změnil E. Beneš svůj názor a oznámil předsedovi vlády K. Gottwaldovi, že demisi nepodá. Ten mu však odpověděl, že existují i jiné prostředky, jak vládní krizi vyřešit. Zřejmě měl na mysli to, když ministerstvo vnitra svým nařízením omezilo činnost stran, jejichž ministři podali demisi. Znamenalo to zákaz veřejných shromáždění organizovaných nekomunistickými stranami, zastavení dodávek papíru pro tiskárny tisknoucí noviny a letáky těchto stran atd. Po osmé hodině večer se vydal asi jen desetitisícový průvod studentů organizovaný národními socialisty na Hrad, podpořit prezidenta Beneše.
24. únor - V pravé poledne začala hodinová generální stávka pracujících, kterých se zúčastnilo kolem 2,5 miliónu pracujících na podporu KSČ. Jejím účelem bylo vytvořit ještě větší tlak na prezidenta republiky, aby podal demisi. Národní socialisté se ocitli v krizi, když navíc přestal vycházet deník Svobodné slovo a strana vážně uvažovala o přechodu do ilegality. Čs. strana lidová prožívala menší tlak ze strany komunistů, ale začala se zevnitř rozpadat, když vznikl akční výbor vedený Plojharem. Skupina sociálních demokratů sdružených a vedených komunisty kolem Fierlingera pak obsadila ústředí své strany. Došlo dokonce k bitkám a komunisté obsadili Lidový dům.
25. února - V přítomnosti kancléře Jar. Smutného a vedoucího odborového přednosty presidentovy kanceláře dr. Jana Jíny, předsedy vlády Klementa Gottwalda, prezident republiky přijal v 16:30 demisi, kterou 20. února podali členové vlády. Stejně tak přijal návrh nové vlády, předložený Gottwaldem. Byla středa a Václavské náměstí se odpoledne plnilo davem lid, panovala slavnostní atmosféra. A zde už zaznívají notoricky známá slova z úst Klementa Gottwalda, která většina už asi zná: "Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal."
A tím bylo dokonáno. Komunisté převzali kontrolu a svou vládnoucí úlohu si posléze potvrdily novou ústavou. Následovalo jedno s nejspornějších období vlády KSČ, které, přestože bylo uznané jako chybné a reformovaná komunistická strana se za něj omluvila, je do dnes zneužíváno pravicovou propagandou k pošpiněný komunistického hnutí a legitimizaci skomírajícího kapitalismu.
My komunisté však vidíme, jak se dnešní systém pomalu hroutí a ztrácí svou legitimitu a věříme, že budoucnost je nutno hledat právě v ideích založených na myšlenkách komunismu. Protože jak tvrdil už Albert Einstein: "skutečným účelem socialismu je překonat a posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva." Snad budeme moci jeho slova naplnit, tentokrát však poučeni z historie, bez všech chyb a přešlapů, které se neměly stát již tenkrát.
Pavel Mrštík
OV KSČM Most
