Demokracie evropské integrace

Jednou z nejfrekventovanějších politických otázek současnosti je problematika aktuálního stavu a perspektiv evropské integrace. V užším slova smyslu v kontextu nadcházejících voleb do Evropského parlamentu, v širším slova smyslu z pohledu jejího dalšího rozvoje, rozšiřování a posilování.

 Jednou z priorit je nepochybně stav a navrhované úpravy základních dokumentů Evropské unie a jejich přehodnocení. V obou případech stojí evropská integrace na jedné z jejích největších křižovatek vůbec. Jednou z nejvýznamnějších otázek a fakticky uzlovým bodem hledání je fenomén "demokracie" a jejího pojetí, chápání, rozvoje a uplatňování. Vychází se z přesvědčení zejména tzv. evropských elit, že demokracie a občanské svobody jsou něčím samozřejmým a uplatněným primárně v Evropě, která je historicky povolána k upevňování a šíření demokracie v širším, globálním měřítku – přirozeně v euroamerickém vidění světa. Tato snaha má své racionální jádro v tom, že demokracie není trvalý stav, mechanismus, s nímž dokážeme řešit všechny problémy. Demokracie je dynamickým stavem společnosti, cílem i prostředkem, otevřeným procesem. Z tohoto pohledu je Evropská unie zářným příkladem nepochopení podstaty demokracie a především toho, že jde o primárně třídní imperativ.

 Demokracie a hodnotový řád 

Především je nutno říci, že demokracie není souborem politických idejí, prostředků a cílů organizovaných sociálních akcí, ale spíše popisem určitého systému vlády a rozdělení moci. Příkladem může sloužit nebezpečí destrukce demokratického uspořádání ve společnosti pod vlivem ekonomických, sociálních, politických i kulturních podmínek, v ohrožení obyvatelstva či státního uspořádání apod. Pojetí demokracie v díle K. R. Poppera či J. A. Schumpetera se nepochybně podstatně liší, nicméně v celkovém pojetí, regulaci a projevech vně systému jsou a zůstávají antagonistické vůči marxistickému, tedy třídnímu pojetí světa. Demokracie oproti obecně přijímané představě není souborem idejí, ale samostatnou kapitolou.

 Důležitým prvkem kritického hodnocení demokracie sui generis a jejího zakotvení zejména v Evropské unii je způsob, jakým byla a je ve společenské realitě zprostředkována. To známe velmi dobře z působení, kvality i zaměření medií zásobujících nás dehonestující, oblbující zábavou, kýčem a banalitou zejména "americké" a jí se výrazně přibližující evropské produkce. Včetně naší. Spolu s konsumním způsobem života a doložitelně se snižující intelektuální kvalitou veřejnosti jde momenty, vydávané za projev demokracie a svobody slova. Ve skutečnosti jde o jednosměrný vývoj společnosti k průměru, nezájmu o politické dění, občanské pasivitě, lhostejnosti, a to především ve vztahu k okolní společenské sféře. Dlouhodobě sledované tendence a aktivity v rámci Evropské unie spočívající v nezájmu členských států o dění v unii, sílících protiintegračních tendencích, fatálním nezájmu o volby do Evropského parlamentu, mizivé informovanosti o činnostech a výsledcích Evropské komise. 

Paušalizující hodnocení práce evropských orgánů jsou toho důkazem a důsledkem. Demokracie je přitom na první pohled velice jednoduchou duální koncepcí: "lid" a "vláda". Nicméně lidé mohou být spojováni s vládou pouze jedním ze dvou způsobů: Buď se účastní na vládě a vzájemně si pomáhají, nebo se vláda vykonává v zájmu lidu a v jeho prospěch. Lidé se tak ale stávají pasívními aktéry mocenské hry, kdy se předpokládá, že vláda bude vykonávat své funkce ve veřejné zájmu. Zde hraje rozhodují roli "lid" jako subjekt a nositel moci. Skutečností však je, že o tom, jak bude vykonávána moc, rozhoduje lid pouze výjimečně, obecně, a to ve volbách, resp. referendech. Výsledkem je faktická diktatura vítězné strany nebo vytvořené koalice stran. To se, bohužel, dostává do rozporu s obecnou a výchozí tezí politické rovnosti, tj. o tom, že základním a hybným prvkem demokracie je rovnost před zákonem, svoboda slova, rovné právo na politickou účast, a že zájmy žádného občana nejsou důležitější než zájmy kteréhokoli jiného občana. 

Současná vládní konstelace neustále tvrdí (a masíruje tím veřejnost), že žijeme v právním státě, státě plně demokratickém s garantovanou svobodou slova a rovnosti všech před zákonem. Jak se s tím shodují soudní příběhy politika J. Skály a jeho partnerů, či učitelky M. Bednářové, např. při posuzování prismatem ústavního pořádku svobodného myšlení a jednání, omezených pouze Ústavou a zákony. Aktuálně lze uvést dlouholeté tahanice kolem způsobu korespondenčního hlasování či věkovém cenzu podle aktuálních zájmů či volebních preferencí a úvah politických marketérů. 

Vše, co bylo platné, účinné a fungující, je popíráno, znevažováno, dehonestováno, odmítáno. 

Paradoxem je, že mnohá řešení se na naší politické scéně často, byť pod jiným názvem, bez jakýchkoli skrupulí "reinkarnují". Vláda s většinou v paramentu si dle svého přání, nejen v těchto a dalších viditelných špičkách ledovce, může dělat co chce. 

K tomu pouze poznámka: V mnoha podstatných politických otázkách úměrně se vzrůstajícím chápáním politiky jako lidové zábavy klesá možnost transparentního demokratického rozhodování. Demokracie přitom v žádném případě nemůže být zužována na proces mechanického zjišťování zdánlivé vůle většiny, ani na jen systém většinové volby, která vyjadřuje jakousi obecnou vůli či vůli lidu. Dokladem toho je tristní zájem o tzv. evropské volby, a to ve všech členských státech. Dalším ukazatelem je rostoucí aktivita sil požadujících vystoupení nebo omezení členství v Evropské unii, v minimálním případě rekonstrukci základních unijních dokumentů. 

Na závěr připomínám tezi T. G. Masaryka, že demokracie více než mechanismus většinového rozhodování vyžaduje demokratickou politickou kulturu a sdílený hodnotový řád.

 Podle něho nikdo nemůže odhlasovat, co je pravda, právo a mravnost. To není věc volby, nýbrž soubor hodnot, o kterých se nehlasuje, ale které jsou předpokladem i podmínkou demokratické společnosti. 

Guru (nejen) české pravice F. A. Hayek k tomu poznamenal, že právě společný hodnotový řád, nikoli nějaký obecný mechanismus, vede k tomu, že lidé jsou připraveni respektovat svobodu druhých, právní řád, hájit a obětovat se za společně sdílné hodnoty. 

 Zdání a skutečnost 

Často se setkáváme s líčením demokracie jako samozřejmosti v evropských podmínkách "civilizovaného" světa. To je třeba zásadně odmítnout jako zásadní a nebezpečný omyl s dalekosáhlými negativními důsledky. Nejen mediální sféra nás denně přesvědčuje o opaku. Na jedné straně vládnoucí síly, zejména v evropských státech i na úrovni vedení nadnárodních organizací, veřejnost permanentně ubezpečují o svém demokratickém uspořádání, demokratické organizační struktuře, demokratickém řízení, rozhodování a organizaci. Pravdou je opak. Zejména ze dvou základních důvodů. Zaprvé proto, že existuje celá řada typů demokracie a jde jen to, k jakému modelu se konkrétní subjekt přihlásí (přijme za svůj), za druhé proto, že zvolený systém, model demokracie, musí většinová společnost přijmout (v opačném případě má společnost ve svých základech zaděláno na budoucí krize). V takovém případě můžeme stav a vývoj, tedy budoucnost předmětného společenství hodnotit marxistickou metodou změny kvantity v kvalitu, resp. pohledem F. Bastiata (co je a co není vidět). Svou roli zde hraje v míře překvapivě vysoké materiální stimulace nositelů a realizátorů politiky, což veřejnost sleduje se smíšenými pocity, zvláště, je-li propletena s korupčním prostředím. Na tomto místě si připomeňme alespoň základní směry pojetí a fungování demokracie. Až příliš často se totiž k demokracii přistupuje jako k jednoduchému a jednolitému jevu, který nevyvolává žádné pochybnosti. Mnohdy se soudí, že to, co se ve většině západních společností považuje za demokracii, tedy systém pravidelných a konkurenčních voleb a obecného volebního práva, je jedinou nebo jedinou legitimní formou demokracie. Tak tomu je i u nás, kupodivu v nejvyšší podobě prezentované premiérem – politologem. Přitom, jak již bylo naznačeno, existuje řada konkurujících si teorií neboli modelů demokracie. Z nich lze uvést čtyři základní, lišící se zejména pojetím vlády a růzností zvolených forem a metod vládnutí. Klasický model demokracie se opírá o městský stát antického typu a je založen pro formu přímé demokracie. Demokracie jako ochrana se zakládá na ochraně přirozených práv člověka, zejména práva vlastnit a práva svobody projevu a konání. Za třetí model demokracie pokládáme demokracii jako nástroj rozvoje individua a lidského společenství. Posledním modelem je lidová demokracie, názorový proud vycházející z marxistické ideové tradice. 

V praxi je pochopitelně názorová hladina a volba modelů demokracie značně rozporuplná a v řadě směrů konfrontační, nekompatibilní a nesmiřitelně diversifikovaná. I když nadále pokračuje spor, která forma demokracie je nejvhodnější, velká část současné diskuse je zaměřena na otázku, jak demokracie funguje v praxi a co to vlastně demokracie je. Paradoxní je, že se těchto diskusí účastní všechny relevantní sily společnosti, a to jak na horizontální, tak i vertikální úrovni, v Evropské unii pak zejména mezi Bruselem a členskými státy. 

Harmonizace evropského práva v tzv. přístupových vyjednáváních jsou největším prubířským kamenem stability a akceschopnosti Evropské unie zejména za podmínek možného uplatnění práva veta.

 Pravdou je, že i v podmínkách rozjitřené společnosti a hlubokého názorového kvasu jsou základní a nosné principy liberální demokracie obecně a v základních konturách verbálně přijímány. I když nikoli jednotně či v jednotě, nýbrž spíše jako ideové tendence přizpůsobování. Shrneme-li, pak se má za to, že liberální demokracie je demokracií nepřímou a zastupitelskou, politické funkce se získávají úspěchem v pravidelných volbách na bázi formální politické rovnosti. Je tedy založena na konkurenci a voličském výběru dosahovaném politickým pluralismem, tedy tolerancí konkurujících názorů a existencí soupeřících sociálních filosofií, politických stran a občanských aktivit. Kritériem demokracie v tomto pojetí je stupeň (míra) reálného odlišení státu od občanské společnosti. 

Programové prohlášení současné vlády České republiky i její praktická každodenní činnost jasně prokazují, že naše společnost pod knutou současné vládní koalice jde cestou zmaru. O tom existuje řada důkazů, jen chybí politická odvaha a ekonomická podmíněnost si dekadenci české demokracie přiznat. Nebo snad je rostoucí zadlužování společnosti participace demokratickým přístupem, projevem, respektováním vůle lidu? Kdyby bylo možno na základě zneužití stamiliardových částek z peněz důchodců a k tíži střední a mladé generace bez jejich souhlasu i vědomí použít trestní senát k řešení otázek zneužití nástrojů demokracie, resp. jejich falzifikace, řada odpovědných činitelů by měla hodně stažený zadek a kyselý výraz ve tváři. Vezmeme-li v úvahu skutečnost rostoucího chápání politiky jako lidové zábavy musíme si uvědomit i klesající zájem o možnosti demokratického, transparentního rozhodování. Základní premisy demokracie jsou atakovány vlastními nositeli. Rozhodování v Evropském parlamentu je příkladem pseudodemokratického pojetí politiky. Přitom nejde pouze o subjektivistické jednání a rozhodování v lobbyistických komnatách, frakcích a obchodování s hlasy (logrolling). Příklad slepování koalic v Česku, dohadování koaličních programů subjektů s řadou zásadních až antagonistických politických postojů apod. jsou knižním příkladem popírání demokracie rovných práv, názorů a příležitostí. Subjekty politiky (a platí to ve zvýšené míře pro naši demokracii) si neuvědomují, že demokracie více než mechanismus většinového rozhodování vyžaduje demokratickou politickou kulturu a sdílený hodnotový řád. To prosazoval již T. G. Masaryk, když říkal, že nikdo nemůže odhlasovat, co je pravda, právo a mravnost. O tom se nemůže hlasovat podle většiny. Bylo by nanejvýš žádoucí, aby se naši politici, zaštiťující se prvorepublikovou demokracií o ní jen teoreticky nehovořili, ale v praxi realizovali tak, jak o ní hovořil jejich ideový vůdce, tedy nikoli v reálné podobě zostřujícího se vykořisťování, sociálního a kulturního zotročování, ale tak, jak teoreticky promlouval. 

Jde o určitý axiom hodnot, o kterých se nehlasuje, ale které jsou předpokladem i podmínkou demokratické společnosti. Hodnotový řád se v Evropě zejména po rozpadu bipolárního světa a dramatickém nástupu a posilování dominantního postavení Číny zřetelně vytrácí, což společně s dalšími sociálními a kulturními metamorfózami společnosti vede k závažným důsledkům. Evropské společnosti postupně ztrácejí schopnost společenské integrace, a to jak vůči svým občanům a nárůstu počtu přistěhovalců vyznávajících evropské demokracii nezřídka protikladný hodnotový řád, tak i ve vztahu k jiným členským státům unie (např. zakladatelské státy vers. východní a jižní křídlo). Varující je skutečnost, že s procesy medializace demokratické politiky doprovázené erozí základních podmínek fungování demokracie stále intensivněji sledujeme proces individualizace společnosti, z níž se vytrácí vědomí společných hodnot a celými dějinami lidstva ověřená objektivnost kooperace a společenské dělby práce. Rostoucí nebezpečí individualismu se prosazuje navzdory objektivní potřebě sjednocování a spolupráce. 

Odpor vůči byrokratům z Bruselu, což se obecně pokládá za projev nesouhlasu se směrováním evropské integrace a politikou Evropské komise, je jistě hodný podrobné analýzy, kdy by se pozornost věnovaná ekonomickým otázkám přinejmenším vyrovnala dosud panujícím právnickým kličkám a sociálnímu znevýhodnění. Česká republika se veze.¨

 Souběžně s procesy medializace demokratické politiky a přinejmenším eroze základních hodnotových podmínek fungování demokracie jsme svědky prohlubování dalších tendencí se silným potenciálem osudovosti pro občanskou svobodu. Stále více individualizovaná společnost a také odpovědnost, mj. spojená s vytrácením vědomí společných hodnot a odpovědnosti za jejich udržování, v níž je politika jen součástí společenské hry, vede objektivně k růstu závislosti občanů na státu nebo jiných regulujících politických strukturách (s prioritou Evropské unie). 

Tato tendence má dva paralelní projevy: společenské konflikty, požadavky a zájmy nejsou již řešeny politicky, nýbrž právně a administrativně, a za druhé se rozšiřují oblasti, které pokládáme za potřebné státem regulovat. Současný demokratický stát přestává být prostorem demokratické politiky a institucionálním vyjádřením občanských zájmů. Stále otevřeněji a agresivněji se stát i celý veřejný prostor stávají všeprostupující byrokratickou organizací, která se bez ohledu na zájmy, potřeby a přání občanů vydává cestou jejich regulování, řízení, zajišťování a kontroly. G. Orwell se musí v hrobě smát. 

Současné státy (národní i komplex Evropské unie) jsou spojovány sítí nesmyslných a většinou účelových zákonů a nařízení, která jsou často měněna ještě před nabytím účinnosti. Obecně platí, že vláda a další vládnoucí síly neumějí požadavkům veřejnosti dostát jinak, než tvorbou nových a nových zákonů a předpisů, úřadů a byrokratických struktur. Navíc se v této spleti sami dostatečně nevyznají. Riziko dnešní demokratické praxe spočívá v nesprávném pojetí demokracie, která je redukována na proces zjišťování většinových názorů a jejich okamžité uspokojování. Například česká politika je pro veřejnost stavěna na nesouladu směrnic Evropské unie s právem členských států a naším údajným znevýhodňováním. Ve skutečnosti to je mnohem složitější a pro veřejnost nesrozumitelné. Nakolik toto paušálně používané tvrzení např. koresponduje s tím, že již nyní je cca 80 % české legislativy svým původem a určením legislativou "evropskou", tedy převzatou (implementovanou) do našeho vnitřního práva? 

Nenalezl jsem žádný relevantní dokument, který by se vypořádával například s tím, že jsme čistí příjemci evropských peněz, bez kterých bychom nemohli zvelebit naši krajinu, rozvíjet zanedbanou infrastrukturu, využívat nejnovější poznatky vědy a techniky. Kdo by je nám poskytl, umožnil využívat? Vymlouvat se na evropskou integraci je snadné a populární. Na položenou otázku zatím neodpověděl žádný z bojovníků proti údajné diktatuře evropských institucí. U militantního T. Okamury to nepřekvapuje, ten si z destrukce hodnot a permanentní opozice udělal svůj soukromý byznys. 

Na levici jsou však i lidé racionální, kteří vědí, co je to zespolečenšťování práce a kapitálu a jakou roli hraje ve vývoji společnosti. Demokracie v Evropě jistě není dokonalá. Nicméně, řečeno s W. Churchillem, nic lepšího lidstvo dosud nenalezlo. Kritizujme, ale pozitivně. Cílem není destrukce, nýbrž zkvalitnění. Uvědomujeme si, že základní principy demokracie jsou u nás porušovány samotným ústavním pořádkem? Základy moderní demokracie, které zformuloval Ch. Montesquieu, k nimž se přihlašuje celý "civilizovaný" svět a které byly akceptovány Ústavami téměř všech států světa, většinou s Listinami základních práv a svobod, resp. Deklaracemi základních lidských práv. Moderní demokracie je dle něho a drtivé většiny současných politologů založena na existenci, samostatnosti a dělbě tří mocí – zákonodárné, výkonné a soudní. Nejen v Česku je však samostatnost (oddělenost) mocí negována. Ten, kdo připravuje plní, interpretuje i hodnotí. Jsou státy, kde tomu tak není a jednotlivé moci jsou důsledně oddělovány. Podle R. Arona se moderní stát slučováním či průnikem funkcí stává stále více byrokratickým, nedemokratickým. Je-li toto popírání samostatnosti a pronikání mocí doprovázeno dehonestací až pronásledováním aktérů, jak tomu je v širokém měřítku v České republice, je demokracie velmi vážně ohrožena a totalitarismus stojí před otevřenými dveřmi. 

  Na závěr je nutno znovu připomenout to, že poukazujeme-li oprávněně na problémy naší "demokracie", demokratického rozhodování a demokratické kontroly, musíme nutně vnímat i podmínky, v jejichž rámci se deficit demokracie projevuje, a zasazovat je do širších rámců a souvislostí. Tvrzení některých radikálních euroskeptiků o nové evropské totalitě bychom měli zásadně odmítnout a považovat za stejně nebezpečné, jako naopak přesvědčení radikálních eurooptimistů, že evropské struktury budou pro naše problémy božskou manou. Musíme tudíž odpovědně rozlišovat, které produkty současných demokratických politických systémů jsou běžným produktem neznalosti či naivní dobré víry, které jsou projevy nedokonalosti politických procesů a které naopak obsahují tendence ohrožující podstatné prvky fungování demokratických politických systémů. Vzhledem k rychlému nárůstu neschopnosti současné vlády řídit společnost a politickému kýči v naší veřejnosti jde o úkol mimořádně naléhavý a závažný.

Ladislav Šafránek

člen pléna OV KSČM Praha 10