Dopis na rozloučenou

Dva dny před svým letem do vesmíru napsal Jurij Gagarin své manželce Valentině dopis. Věděl, že čelí velmi nebezpečné události, riziko, že přijde o život bylo velmi velké.

V dopise stálo:

"Ahoj, moje drahá, milovaná Valjo, Jelenko a Galočko!

Rozhodl jsem se napsat několik řádků, abych se s vámi podělil o radost a štěstí, které mě dnes potkalo.

Vládní komise se rozhodla poslat mě do vesmíru jako prvního člověka na světě. Víš, drahá Valjušo, jak jsem rád a chci, aby ses radovala spolu se mnou. Obyčejný člověk byl pověřen tak velkým státním úkolem - vydláždit jako první cestu do vesmíru!

Dokážete si představit něco většího? Vždyť toto je historie, je to nová éra! Ten velký den už je zítra! Na moje ramena padl velký úkol. Chtěl bych být předtím s vámi, mluvit s vámi. Ale bohužel jste daleko. Přesto vás pořád cítím vedle sebe.

Plně důvěřuji technice, nesmí selhat. Ale někdy se stane, že člověk uklouzne i na zemi a zlomí si vaz. Něco takového se může stát i v mém případě. A pokud se to stane, žádám tě, Valjušo, abys nezmírala žalem. Koneckonců, život je život, a nikdo nemá zaručeno, že ho zítra nepřejde auto.

Starej se prosím o naše dívky, miluj je jako já. Vychovej z nich, prosím, pořádné lidi, kteří se nebudou bát nástrah života. Vychovej lidi hodné nové společnosti - komunismu. Stát vám s tím pomůže. Ty sama si zařiď si svůj osobní život tak, jak Ti říká Tvoje svědomí, jak uznáš za vhodné. Neukládám Ti žádné povinnosti, nemám na to právo.

Napsal jsem smutný dopis. Sám tomu nevěřím. Doufám, že tyto řádky nikdy nebudete číst a že se za tuto prchavou slabost budu před sebou jednou stydět. Pokud se ale něco stane, musíš tohle všechno vědět.

Doposud jsem žil čestně, pravdivě, ve prospěch lidí, i když jsem toho moc nedokázal. Jednou, v dětství, jsem četl slova V. P. Čkalova: "Když být, tak být první." Takže se snažím být a budu až do konce. Chci, Valečko, věnovat tento let lidem nové společnosti, komunismu, do kterého již vstupujeme, naší velké vlasti, naší vědě.

Doufám, že za pár dní budeme znovu spolu, budeme šťastní.

Valjo, prosím, nezapomeň na mé rodiče, pokud bude potřeba, pomáhej jim. Pozdravuj je a ať mi odpustí, že o tom nic nevěděli, ale nebylo to možné.

To je asi všechno.

Sbohem, má rodino. Pevně ​​vás objímám a líbám.

S pozdravem, váš tatínek Jura

10. 04. 1961"

Protože první let člověka do vesmíru dopadl dobře a Jurij Gagarin se v pořádku vrátil, nebyl tento dopis v roce 1961 otevřen. Valentina Ivanovna jej přečetla na pohřbu svého manžela jen o sedm let později - po smrti Jurije Gagarina při leteckém neštěstí 27. března 1968.

Jurij Gagarin v Praze

Jurij Gagarin zanechal v tehdejším Československu nesmazatelnou stopu. Jeho pomník najdeme před budovou karlovarského letiště v Olšových Vratech a jeho jméno nesou ulice ve 32 větších i menších městech (Praha, Liberec, Teplice, Kralupy nad Vltavou, Slaný, Pardubice, Hradec Králové, Olomouc, Ústí nad Labem, Děčín, Zákupy, Znojmo, Přelouč, Stříbro, ...)

Jurij Gagarin se stal hrdinou napříč generacemi 

a kosmonautika učarovala i těm úplně nejmenším

Jurij Gagarin nás před 60 lety pozval do vesmíru

Ve středu 12. dubna 1961 ráno se nad kazašským kosmodromem Bajkonur ozval signál, oznamující všem v doslechu, že začíná nové éra lidstva: éra pilotovaných letů do vesmíru. Tuto cestu nám před šedesáti roky otevřel sedmadvacetiletý sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Stal se tak prvním z řady 565 pozemšťanů, kteří měli dodnes to štěstí, že mohli vidět naši modrou planetu z vesmíru.

Jurij Alexejevič Gagarin se narodil 9. 3. 1934 ve vesnici Klušino nedaleko od Moskvy, kde jeho rodiče pracovali v místním kolchozu, otec byl tesařem a matka dojičkou. Byl druhým nejmladším ze čtyř dětí, vyrůstal spolu se dvěma bratry a sestrou. Po základní škole se odešel učit slévačem kovů v učilišti velké moskevské ocelárny. A po jeho úspěšném dokončení v roce 1951 byl jako nadějný student vybrán k dalšímu studiu na Saratovské technické průmyslové škole. I tu absolvoval s výborným prospěchem.

Skutečné letadlo viděl Jurij Gagarin poprvé až krátce po vypuknutí druhé světové války, když na poli za jejich vesnicí přistály dvě bojem poškozené sovětské stíhačky. Sedmiletému Jurijovi okamžitě tyto vojenské stroje učarovaly. Později, již v době studia průmyslovky byl přijat do saratovského aeroklubu. Jeho instruktor jej později doporučil ke studiu na pilotní škole v Orenburgu, kam byl na podzim 1955 přijat. Dvouletý letecký kurz ukončil v hodnosti poručíka mezi nejlepšími a s vyznamenáním. Jakožto premiant si mohl vybrat posádku, ve které začne kariéru skutečného bojového stíhače. Jurij Gagarin si zvolil, k překvapení všech, přidělení k polárnímu letectvu a odešel sloužit na sever Ruska, na leteckou základnu u Murmansku, skoro 300 kilometrů nad polárním kruhem. Vzhledem ke své velmi malé postavě (měřil pouze 157 cm) měl však Gagarin jeden poměrně zvláštní, ale dost velký problém. Špatně viděl při přistávání z pilotní kabiny svého MiGu-15. To vyřešil tím, že si do sedačky pod sebe dával malý tvrdý polštářek, aby seděl výše a měl lepší výhled.

V polovině ledna 1960 přišel rozkaz, aby se hlásil začátkem března v Moskvě. Spolu s manželkou Valjou a dcerou Jelenou (druhá dcera Galina se jim narodila krátce před jeho letem do vesmíru) odjel začátkem března 1960 do hlavního města Sovětského svazu, za dobrodružstvím, jehož rozsah si ani on sám nedovedl v tom okamžiku představit...

Výcvik...

Celý dvacetičlenný oddíl prvních sovětských kosmonautů procházel v nově budovaném výcvikovém středisku, které dnes známe pod názvem "Hvězdné městečko", velice intenzivním a náročným teoretickým i praktickým výcvikem.

V létě 1960 došlo k prvnímu rozdělení oddílu kosmonautů. Nebylo kapacitně ani technicky možné připravovat celou dvacetičlennou skupinu tak, aby byl splněn hlavní úkol výcviku. Tedy, že první kosmonauté budou připraveni na svůj let do vesmíru na jaře roku 1961. Bylo rozhodnuto vybrat šest nejvhodnějších kandidátů a těm věnovat maximální pozornost. Zbytek oddílu nadále cvičil pomaleji a připravoval se na pozdější starty. Do této první skupiny byli vybráni Jurij Gagarin, Anatolij Kartašov, Adrijan Nikolajev, Pavel Popovič, German Titov a Valentin Varlamov. Kartašov s Varlamovem však byli brzy z výcviku vyřazeni ze zdravotních důvodů a jimi uvolněné místo zaujali Valerij Bykovskij a Grigorij Něljubov. A počátkem roku 1961 byla provedena další redukce první výcvikové skupiny, ve které již zůstala jen trojice Gagarin, Něljubov a Titov. Těsně před vlastním startem, na počátku dubna 1961, se už ale rozhodovalo pouze mezi dvěma muži - Jurijem Gagarinem a Germanem Titovem. Jeden z nich měl usednout do kabiny prvního Vostoku a získat tak nesmrtelnou slávu.

Oba budoucí kosmonauté přiletěli z Moskvy na Bajkonur již 6. dubna, z bezpečnostních důvodů každý jiným letadlem. Šéfové sovětského kosmického programu nechtěli riskovat ztrátu obou vybraných mužů v případě letecké havárie. A o dva dny později, 8. dubna, rozhodla státní komise, že prvním kosmonautem světa se stane Jurij Gagarin.

Ke hvězdám...!

Ve středu 12. dubna 1961 ráno, po krátké rozcvičce a lehké snídani se oba muži, Jurij Gagarin i German Titov, přesunuli do montážní haly, kde již byly připraveny dva kompletní skafandry - bavlněné spodní prádlo s lékařskými senzory, termoizolační oblek, vzduchotěsný skafandr a navrch oranžovočervená kombinéza. A také bílá čapka se sluchátky a mikrofony, helma, rukavice a kožené boty. Svůj skafandr si oblékl nejenom Gagarin, ale i Titov, který věděl, že pro něj dnes není cesta do vesmíru otevřena. Autobus potom odvezl Gagarina s Titovem, ale i jejich kolegy Něljubova a Nikolajeva k rampě, na které se již do výšky přes 40 metrů tyčila nosná raketa Vostok. Krátce před cílem si ale Jurij Gagarin nechal autobus zastavit a odskočil si vykonat malou potřebu na pravé zadní kolo stroje. Založil tím, jistě neplánovaně, tradici, kterou dodržují desítky a desítky dalších vesmírných cestovatelů - každý si nechá nedaleko rampy zastavit a počůrá zadní kolo autobusu. Tradice je prostě tradice!

Krátce před startem měl klidný Jurij Gagarin, již usazený v katapultovacím křesle v kabině Vostok 1, puls naprosto běžných 64 tepů a lékařům vesele hlásil, že "...nálada je dobrá, cítím se výborně". Na televizním monitoru bylo vidět, že se usmívá. Při vlastním startu mu ale tep vylétl až k hodnotě 150 úderů za minutu. V 11 hodin a 7 minut místního času (v 06:07 GMT) naběhly silné motory centrálního i čtyř postranních stupňů nosné rakety Vostok, spalující obrovské množství leteckého petroleje a kapalného kyslíku. V Československu bylo sedm minut po sedmé hodině ranní a do vesmíru se právě vydal první pozemšťan. Po 119 sekundách letu odpadly postranní bloky prvního stupně, ve 154. sekundě se oddělil aerodynamický kryt kabiny. Gagarin tak mohl poprvé pohlédnout malinkým průzorem ven. Necelých 5 minut po startu dohořely motory centrálního stupně, o pár okamžiků později začal pracovat další motor. Po jeho vypnutí, přesně 11 minut 28 sekund od okamžiku startu, se kabina Vostoku již pohybovala první kosmickou rychlostí. Člověk právě vstoupil na zemskou orbitu!

Kosmická loď Vostok 1 postupně vystoupala až do výšky 327 km nad zemským povrchem, přelétla nad východní částí SSSR, Kamčatkou a Tichým oceánem. Pod jižním cípem jižní Ameriky se dostala nad Atlantický oceán a potom vstoupila nad Afriku. Přes Egypt a Turecko se Gagarin vrátil nad území Sovětského svazu, kde přibližně 370 km severně od města Volgograd po 108 minut dlouhém letu přistál. Celá cesta měřila téměř 41 000 kilometrů.

V deset hodin moskevského času, když byla kabina nad Pacifikem, se o letu Jurije Gagarina dozvěděl i svět - Moskevský rozhlas oznámil, že sovětský člověk poprvé vzlétl do vesmíru. To již Gagarin nebyl pouhým nadporučíkem - krátce předtím byl mimořádně povýšen na majora sovětského letectva.

Hodinu a dvacet minut po startu, nad centrální Afrikou, zahájil Vostok 1 automatický brzdící manévr. Zde se ale doposud téměř bezproblémový let dost nebezpečně pokazil. Brzdící motor hořel o jednu sekundu kratší dobu, než bylo naplánováno, ale to stačilo k tomu, aby se nespustila navazující sekvence automatického oddělení kulové přistávací kabiny s kosmonautem od přístrojového úseku. Obě části zůstaly spojeny silným svazkem kabelů a zapříčinily nebezpečnou rotaci, která hrozila zničením celé lodě. Po dlouhých minutách se přece jen kabina odpojila, automaticky stabilizovala a nasměrovala do horních vrstev atmosféry. Teplota horkého plazma v okolí ochranného štítu dosáhla až 2 000 °C a Gagarin zažíval přetížení až 10 G. Potom, jak se kabina nořila do hustších vrstev atmosféry, teplota pomalu klesala a rychlost se snižovala. Ve výšce 7 kilometrů nad Zemí odstřelilo třicet speciálních dutých šroubů naplněných výbušninou vstupní kryt nad hlavou Jurije Gagarina. A v následujícím okamžiku byl kosmonaut na svém katapultovacím křesle vymrštěn do bezpečné vzdálenosti od klesající kabiny. Historickou cestu zakončil Jurij Gagarin přistáním na padáku v 10 hodin 55 minut moskevského času na kolchozním poli nedaleko řeky Volha u vesnice Smělovka, asi 20 kilometrů od města Engels.

Když jsem oblétával Zemi ve své kosmické lodi, viděl jsem, jak je naše planeta překrásná. Lidé, chraňme a zvětšujme onu krásu a neničme ji! - Jurij Alexejevič Gagarin, duben 1961

Jeho krátká, 108 minut trvající historická cesta vesmírem skončila, jeho dlouhá cesta, na které ho sledovaly "miliony lidských očí", jak se sám jednou vyjádřil, byla před ním. Oficiálního slavnostního přijetí v Moskvě se majoru Gagarinovi dostalo v pátek 14. dubna 1961. A potom následovaly desítky a desítky cest, stovky slavnostních setkání, recepcí a proslovů. První zahraniční cesta zavedla Jurije Gagarina s manželkou 28. a 29. dubna 1961 do Československa.

Postavení celosvětové celebrity začalo bohužel ovlivňovat i Gagarinovo chování. Dříve příjemný a skromný mladý muž v sobě postupně objevoval náklonnost k alkoholu, rychlým autům a mladým ženám. Přesto si přál znovu letět do vesmíru, nebo se alespoň vrátit do kabiny vojenského letadla. Ani jedno mu nebylo dlouho umožněno.

Zpátky do kabiny stíhačky ... a osudný konec

Studium na Žukovského akademii ukončil Gagarin v únoru 1968 a hned následující měsíc se vrátil do kokpitu vojenské stíhačky. Létal ale zatím pouze s instruktorem na dvoumístné stíhačce MiG-15UTI. Tak tomu bylo i ve středu 27. 3. 1968, kdy měl na dopoledne naplánován poslední let s instruktorem a na odpoledne první samostatný přeškolovací let na MiGu-17. Dopolední závěrečná prověrka techniky pilotáže neměla být dlouhá ani náročná. Stroj vzlétl v 10 hodin 19 minut místního moskevského času, v 10:26 zahájil Gagarin v určené zóně plánovaný výcvik. V 10:30 ohlásil splnění úkolu a požádal o povolení k návratu. Od tohoto okamžiku se však posádka už neozvala. Trosky jejich letounu byly nalezeny o několik hodin později 65 km od letiště u vesnice Novoselovo. Oba piloti, první kosmonaut světa a Hrdina Sovětského svazu Jurij Gagarin, i jeho instruktor, zkušený válečný pilot a taktéž Hrdina Sovětského svazu Vladimír Serjogin, zahynuli. Jednoznačný důvod tragické havárie se nikdy nepodařilo zjistit.

Sedmadvacetiletý Jurij Gagarin nám všem ukázal cestu do vesmíru. A po této cestě jdeme již šedesát roků...

..................................................................................................

Převzato z webu: https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Jurij-Gagarin-nas-pred-60-lety-pozval-do-vesmiru/

Milan Halousek
Astronautická sekce České astronomické společnosti, předseda
vzdělávací spolek KOSMOS-NEWS, předseda

Československá stopa