Ke světovému dni sociální spravedlnosti
Není jiné natolik skrývané, přesto přímo se projevující výzvy našich životů, jakou je výzva sociální spravedlnosti. Mnohé naše trápení, jak v pracovním, tak soukromém životě, je propojeno pevně poutající nití systému, který se sociální spravedlnost snaží vytlačit na periferii společenského zájmu. Vše co nyní máme jako součást naší všednosti, ať už je to placená dovolená, zákoník práce (sic mocně osekaný, přesto ještě působící ve prospěch zaměstnanců), to vše bylo kdysi urputně vybojováno. Vybojováno v krvi a potu našich předchůdců. Málem bychom zapomněli, co to stálo úsilí. Zvyk bývá železnou košilí, a kapitalismus dokáže i to, co kdysi masově lidem upíral, vydávat dnes za svojí součást, cosi co do něj automaticky patří.
Sociální spravedlností je dennodenní přítomnost boje mezi obrovskou masou pracujících a těch, co žijí jen a jen z jejich práce. Již dnes by mohl být pracovní den o šesti hodinách ohodnocených finančně nejen na pouhé přežívání, placení nájmu, hypoték a úvěru, ale na skutečný osobní rozvoj každého z nás ve svém volném čase. Obrovská nadhodnota naší práce odchází nevratně pryč, do kapes těch, co ani faraónskou konzumací nemohou dostatečně stimulovat společnost v jejím rozvoji. I křeček si hromadí jen to, co potřebuje na zimu, leč úzká vrstva současné kapitalistické společnosti se chová jak posedlá běsy, projevujícími se ve způsobu myšlení. Myslí si, že budou žít, jak dlouho budou chtít a navždy zajistí své potomstvo. To, jakým způsobem berou na lidech, o to hůře berou na přírodě, která se ale nemůže hlasitě bránit.
Kam jdeme? Do země zničené, zamořené odpadem nesmyslného polovičatého konzumu, protože ten se kapitálu vyplácí. Jdeme do budoucnosti vyvolených schovaných v podzemí, neboť planetu nevratně zničila jejich chamtivost vedoucí k válce, a to k válce, ze které už nebude návratu do normálu na dalších tisíce let. My chceme život pro tuto společnost a tím životem je skutečné nastolení sociální spravedlnosti, pozvednutí nás všech do lepšího života.
Jedno indiánské přísloví říká, že zemi si půjčujeme od našich potomků. Hle, přísloví ze společnosti, která nezapomněla na lidovou moudrost, přestože na úrovni doby kamenné z hlediska pracovních nástrojů žila. Toto přísloví je lépe proveditelné společností po překonání kapitalismu jako systému.
Jaké je tedy naše řešení? Začněme tím, že ukončeme levnou práci u nás. Je třeba zastavit to, že nás v naší zemi dřou za málo peněz. Každý rok z této republiky odchází obrovské částky, které by nám posloužily pro lepší investici do naší země. Bylo by za co postavit dostatek bytů, vyřešit obludné rozdělení lůžek ve zdravotnictví, na ty co mají a jsou lépe léčeni, a na ty co nemají a jsou odkázáni na milodary. Dále je třeba dosáhnout toho, aby každý produktivně pracující byl po dobu výkonu povolání majitelem svojí práce a výrobků, které vytváří pro trh. Mluvíme o zaměstnaneckém vlastnictví podniků, továren. Aby byl pracující vlastníkem zisku z prodeje výrobků vlastní práce. Svobodně rozhodovat, zda bude více pracovat, aby o to více vydělal, nebo méně, aby měl více volného času pro sebe.
Michal Klusák