Konec světové dominance USA!

Od útoku na americký Kapitol již uběhl více než měsíc, je tedy vhodné zhodnotit bez emocí nastinujících katastrofické vize tento historický moment a určit jeho reálný dopad na Spojené státy americké a zejména střední Evropu. Spojené státy americké ve světě dlouhodobě ztrácejí svojí dominanci a pověst světové supervelmoci číslo jedna. To, o čem se ve světě začalo mluvit po útoku na World Trade Center v září 2001, to co mnozí komentáři a analytici předpovídají už desetiletí, to o čem byly již napsané stovky a tisíce článků a analýz z různých pozic politického spektra, je konečně tady. Máme se radovat, máme slavit nebo se máme naopak obávat a mít strach z budoucnosti?

Především je nutno racionálně konstatovat, že z historického hlediska není pád amerického impéria ničím výjimečný. Říše vznikají a mění se zpět v prach už od doby, kdy byly založeny první městské státy. Současná americká dominance není ničím jiným, než reálným důsledkem konce druhé světové války v roce 1945. Evropa, v té době hlavní ekonomické a průmyslové srdce světa, bylo v troskách, zničené válkou, stejně jako Sovětský svaz, který navíc za porážku nacistického Německa zaplatil životem přes 20 milionů svých občanů. Jedna z mála vyspělých zemí, kterých se válka ekonomicky nedotkla (ba co víc, dokonce pomohla nastartovat hospodářský růst a vyvést USA z doznívajících pozůstatků velké krize v roce 1929) byly Spojené státy americké. Ještě v roce 1960, se USA podílely na celosvětové tvorbě HDP jen těžko uvěřitelnými 40 %. Země, která se 180 miliony obyvatel tvořila jen 6 % světové populace. Dominance Spojených států nebyla ničím jiným než souhrou okolností politického vývoje s trochou štěstí. Z unikátní historické šance se dá žít a vládnout několik desetiletí, nikoliv však donekonečna. A ta éra právě skončila. A útok na americký Kapitol je jeden ze symbolů drolící se americké hegemonie. 

Přestože v USA nežijeme, tak nám tato situace nemůže být zcela lhostejná, protože bude mít přímý i nepřímý vliv na naše životy a na směřování naší země. Záležitosti, které by měly nás, z pozice Středoevropanů zajímat a které bychom možná měli začít přehodnocovat, jsou následující: 

- směřování zahraniční politiky ČR, 

- naše další účast v Severoatlantické alianci, 

- fungování našeho vlastního politického systému zastupitelské demokracie, 

- obnova armády a vlastní obranyschopnosti naší vlastní republiky. 

Podívejme se na jednotlivé body krok po kroku.

Zahraniční politika naší země je zhmotněním zbabělosti, zabedněnosti a naprostého podřízení dogmatické ideologii namísto zdravého pragmatismu. Jestli si dnešní garnitura dovolí něco říkat o podřízenosti Československa za dob Varšavského paktu, pak je to znak naprosté zaslepenosti a nedostatku sebereflexe. To už ani není o tom, že bychom Američanům a jejich západoevropským loutkám lezli do zadku, my už vůbec nevylézáme. Dokonce ani za dob Varšavského paktu se naši vojáci nikdy neúčastnili vojenských konfliktů velkého bratra SSSR. Zato během našeho členství v NATO pod kuratelou Spojených států, operují naši vojáci hned v několika vojenských konfliktech rozpoutaných imperiální politikou USA. Stali jsme se spolustrůjci a podporovateli válečných konfliktů, mimochodem například schválením bombardování bratrské Jugoslávie. Té samé Jugoslávie, kde se v roce 1938 srocovali dobrovolnické oddíly na pomoc Československu, zatímco nás západní státy házely přes palubu v Mnichově. To je neodpustitelný zločin, za který se jednoho dne budeme Srbům s pokorou omlouvat. A není to jen o válečných konfliktech. Magistrát hlavního města Prahy v čele s pirátským primátorem Hřibem a předseda senátní instituce se zase rozhodli, že budou dělat vlastní zahraniční politiku, naprosto mimo jejich kompetenci. Předseda senátu jezdí na bezvýznamný Thaiwan, kde se ze své pozice šéfa zbytečné instituce v rámci deseti a půl milionové země, vysmívá druhé největší ekonomice světa s miliardou a čtyři sta miliony obyvatel. Tohle není o ideologii, tohle je o čisté kalkulaci rozložení sil. Západní "dobroserové" by si měli velmi urychleně uvědomit, že jejich slavná "bárka demokracie" USA narazila do ledovce, teď se pomalu potápí a jednoho dne klesne až na studené dno. Ne hned, ani za deset let, ale jednoho dne Spojené státy ztratí svojí dominanci, a to i v Evropě a poté budou takové poblázněné činy a výroky vyloženě škodlivé. Teď se možná tito bezvýznamní lidé mohou cítit jako velcí hrdinové, kteří se postavili zlotřilé Číně nebo Rusku nebo komukoliv, kdo se jim zrovna nelíbí. Ale připravme se ale na dobu, kdy za sebou nebudeme mít velkého bratra USA, který nám dnes svou autoritou garantuje určitý pocit bezpečí. A to bude doba, kdy lidé jako Vystrčil a další "hrdinové" jeho typu se někam schovají a strachy ani nepípnou. A bude na skutečně odvážných a rozhodných lidech, aby napravili škody, které dnes páchají "elity". 

A tímto se dostáváme k dalšímu bodu, a tím je naše členství v Severoatlantické alianci. Ať už jsou si toho někteří vědomi a jiní si to odmítají přiznat, ale s poklesem reálné moci Spojených států dojde zcela nevyhnutelně k oslabení, ne-li naprostému zhroucení NATO. Tedy, nemyslím si, že by se rozpustilo úplně, ale bude existovat pouze de jure, protože čím více bude mít USA (řekněme si jak to je, NATO je jen prodloužená ruka k prosazování zájmů USA) problém zajistit územní integritu vlastního území, ať už ve formě nepokojů a není nereálné ani vypuknutí občanské války, tak těžko budou schopni zajistit své závazky vůči spojencům v zahraničí. Z dlouhodobého pohledu ztrácí debata, jestli setrvat či ne v Severoatlantické alianci naprosto smysl, protože dříve nebo později to čas vyřeší za nás. Rozhodně je ale důležité protestovat proti další účasti v zahraničních misích již v dnešní době. Našim členstvím jsme se stali spolustrůjci válečných zločinů a jakmile padne převaha Spojených států, tak ti, kteří jejich zločinnou zahraniční politikou byli poškozeni, se již nebudou bát vystoupit a budou požadovat spravedlivost a satisfakci. A budou jí požadovat i od nás.

Což nás přivádí k naší vlastní bojové připravenosti. Naše armáda byla po zhroucení minulého režimu značně zredukovaná, do jakéhosi pomocného sboru v rámci okupačních armád velkého bratra. Není žádným tajemstvím, že naše současná vojenská síla není schopna zajistit obranyschopnost naší země. Ve všem se spoléháme na alianci. Na tu se už ale do budoucna spoléhat nedá. Od skončení druhé světové války již uplynulo mnoho let a její důsledky se začínají revidovat. Tak jako padl východní blok, padne i západní společenství a např. početné americké vojenské posádky, které jsou dnes umístěné v sousední Spolkové republice Německo, tam taky nemusí být věčně. A pokud se v Německu bude politická situace vyvíjet nadále současným způsobem a ve volbách by zvítězila například nacionálně pravicová Alternative fur Deutschland, je nutné se mít minimálně na pozoru. S padnutím vojenských aliancí, může jít ruku v ruce i další drolení Evropské unie a staré konflikty, které se zdají být prozatím zapomenuté, znovu vyplují na povrch. Proto je nutné se na nikoho nespoléhat, budovat vlastní samostatnou armádu a snažit se o co nejužší spolupráci s potenciálními spojenci (zde mi nejlépe vycháze spojenectví v rámci V4).

Všechny tyto body nás přivádějí k důležité otázce: Kdo to všechno prosadí a zrealizuje? Bohužel, v současných podmínkách parlamentní demokracie nikdo. Náš politický systém se zakládá (a nedávné rozhodnutí Ústavního soudu o přepočítávání hlasů na mandáty to jen prohloubilo) na volné soutěži neregulovaného počtu politických subjektů, které by se měly domluvit mezi sebou. Hezká myšlenka, bezpochyby, ale praxe nám ukázala, že to vede pouze k absenci jakékoliv dlouhodobé strategie a neschopnosti cokoliv prosadit. Je proto nutné zajistit úpravu zákona tím způsobem, aby na jedná straně dal větší pravomoci běžným pracujícím, a na druhé straně upevnila pozici centrální vlády. Pouze vláda, která si může být jistá všeobecnou lidovou podporu, bude dělat odvážná rozhodnutí, která jsou tolik potřeba. Přes třicet let se v této zemi nic zásadnějšího nedělo a pokud jsme měli nějaké problémy (divoké devadesátky, privatizační kauzy atd.), byly to vesměs záležitosti regionálního významu. Naše země si od některých po právu zasloužila přezdívku "Hobitín", která odkazuje na ságu Pána Prstenů, kde je tento kraj líčen jako klidné místo, kde jeho obyvatele ani nevědí, že ve světě zatím probíhá válka o osud světa. Mýtus o Hobitínu padl s nástupem pandemie koronaviru. Mýtus o americké výjimečnosti padl s útokem na Kapitol. A spoustu dalších pádů nás ještě čeká. A je nutno se na tuto dobu připravit, zastavit polarizaci společnosti a zásadně zefektivnit moc zákonodárnou. Protože pád impéria může být velmi nepěkná věc, zejména pokud si nechce přiznat, že jeho čas už minul. Potom kolem sebe začne kopat. A něco mi říká, že Američané nebudou chtít ze svých pozic ustoupit tak snadno.


Pavel Mrštík

OV KSČM Most