Vladimír Prorok se ve své eseji zamýšlí nad tím, jak lépe vyjasnit obsahy a politické možnosti levicového projektu tak, aby odpovídal současnosti.

Historická zkušenost levice ukazuje, že její prosazení bylo vždy spojeno s adekvátní reakcí na aktuální a dobovou situaci. Její porážky byly naopak způsobeny "pokusy šturmovat nebe" za situace, kdy k tomu objektivní podmínky ještě neuzrály. Lidová moudrost nicméně říká, že "všechno zlé je k něčemu dobré". I neúspěšný pokus může mít pozitivní význam, pokud a) novou zkušenost dokáže levice vyhodnotit a využít ji v další činnosti, b) vyvolá reakci protivníků, která může znamenat za určité situace, byť s časovým odstupem, zlepšení pozice stoupenců levice nebo diskreditaci jejich protivníků.

V teoretické rovině je zobecnění této situace spojováno s pojmem "epocha", který se jako "vědecký termín" objevuje na začátku 20. století. Jeho zavedení bylo výsledkem analýzy událostí v druhé polovině 19. století a začátku 20. století. Epocha charakterizuje určité časové období z hlediska objektivních podmínek existence jednotlivých sociálních skupin, jejich cílů a potenciálu jejich dosažení. Je zde vedoucí třída či subjekty, které mají klíčový vliv na vývoj v dané etapě a mezi kterými se odehrávají střety spojené s prosazováním projektů řešení existujících problémů, odrážejících jejich vidění společenského pokroku. Za předěly epoch byly považovány zvláště výjimečné historické události. V dobové marxistické literatuře se nejčastěji uváděly tři časové úseky: 1) 1789–1871; 2) 1871–1914; 3) 1914–?.

Praktické využití tohoto teoreticko-metodologického přístupu v současnosti je nemožné bez pochopení vymezení obsahu jednotlivých epoch v minulosti. Epocha 1789–1871 je ohraničena Velkou francouzskou revolucí a francouzsko-pruskou válkou. Epocha zahrnuje 90 let a jejím obsahem byl vzestup buržoazie v podobě buržoazně-demokratických a buržoazně-národních hnutí a rozpad feudálně-absolutistických institucí. Epocha 1871–1914 byla charakterizovaná jako období "neomezené vlády a úpadku buržoazie… kdy buržoazie přestává být pokroková a kdy vstupuje na scénu reakční a ultrareakční finanční kapitál". [1] Tato epocha měla přivést buržoazii do stejného postavení, v jakém byli feudálové v prvním období. V jaké podobě dojde ke změně, bylo na přelomu 19. a 20. století předmětem diskusí. S novým metodologickým přístupem k vymezení epochy a alternativním pojetím jejího obsahu, které se lišilo od západoevropského, přišel V. I. Lenin.

1. I. Lenin ve své práci "Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu", která, vycházejíce z marxistické metodologie o prvotnosti ekonomiky a z analýz monopolního kapitalismu té doby, vnesla nový pohled na obsah nastupující epochy. Podle Lenina byl imperialismus poslední fázi vývoje kapitalismu, kterou charakterizuje vláda monopolů, rozdělení světa a jeho bohatství mezi největší kapitalistické mocnosti, doprovázené krizemi a válkami. Tato koncepce se stala alternativou konzervativnímu projektu geopolitiky, liberálnímu projektu J. A. Hobsona (1858–1940) a sociál-demokratickému projektu ultraimperialismu K. Kautského (1854–1938).

Pokud použijeme výše uvedených přístupů k epoše, pak

1. epocha 1914 (1917) skončila v roce 1989 zhroucením východoevropských komunistických režimů
2. mění se ekonomický základ fungování společnosti – je realizován přechod od monopolního kapitalismu ke kapitalismu globálnímu.

Jinými slovy, pokud minulá epocha skončila a nacházíme se v nové epoše, je nutné se zaměřit na analýzu ekonomické struktury současné společnosti, na identifikaci klíčových subjektů, které předkládají alternativní projekty, a na tomto základě vyjasnit možnosti a obsah levicového projektu. Historický spor mezi radikálním komunistickým projektem a sociálně demokratickým reformním projektem se může ukázat jako překonaný historickým vývojem. Pokus o radikální revoluční přetvoření společnosti nakonec směřoval ke konvergenci s kapitalistickým Západem a ukončení tohoto projektu v Evropě. Sociálně demokratický projekt budování sociálního státu je destruován procesy globálního kapitalismu – kapitál jde tam, kde jsou nižší výdaje, a pak není z čeho udržovat sociální stát.

Abychom se vyhnuli sporům, kdy začíná globalizace, budeme hovořit o globálním kapitalismu, který se rodí v 80. letech 20. století v USA, jejíž korporace potřebovaly pro udržení zisků neomezeně expandovat. Ideologicky je globální kapitalismus spojen s tzv. novou pravicí, která je představovaná dvěma proudy – neokonzervatismem a neoliberalismem, které se liší od konzervatismu a liberalismu. Tradiční konzervatismus vychází z teze, že každý má takovou vládu, jakou si zaslouží, a proto se preferuje nezasahování do jejich vnitřních záležitostí, výjimku tvoří komunistické režimy, proti kterým je nutné bojovat, protože odmítají základní hodnotu společnosti – soukromé vlastnictví. Neokonzervatismus usiluje o udržení světového řádu, založeném na dominanci Západu, a pokud někdo odmítá uznat jeho hegemonii, je nutné ho zničit pomocí všech dostupných prostředků, včetně násilí. Liberalismus vychází z požadavku šíření hodnot svobody a rovnosti všude ve světě cestou pozitivního příkladu a spolupráce, kdežto neoliberalismus pro šíření západních liberálních hodnot, které umožňují ekonomickou expanzi kapitálu, akceptuje i použití síly. Rozdíl mezi oběma proudy je tak pouze v tom, zda se preferují tradiční hodnoty nebo hodnoty spojené s individuálními právy jedinců a menšin.

Současná globalizace je spojena se zmenšováním sociálního prostoru a času (butterfly effect), jako následku rozvoje nových především informačních technologií, s volným pohybem kapitálu, zboží a pracovní síly, což mělo podle původních představ vést k vyrovnávání rozdílů mezi civilizacemi, státy, regiony, jak o tom hovořil liberální myslitel F. Fukuyama (*1952) a socialista A. Giddens (*1938). Globalizace v první fázi sloužila k expanzi kapitálu USA, jako nejvyspělejšího státu světa. Nicméně volný pohyb kapitálu vedl postupně od 90. let jednak k deindustrializaci USA – průmyslová výroba se přesunovala do zemí s nižšími náklady, jednak k zastavení růstu reálných mezd, přičemž spotřeba je kompenzována úvěry a zadlužováním. Jestli v roce 1945 USA produkovaly 50 % světového HDP, pak k roku 2025 to je jen okolo 15 % a HDP USA je dnes cca 29 bilionů dolarů (podle některých ekonomů to je 18 bilionů, zbytek je kapitalizace) při dluhu 36 bilionů dolarů USA. USA se tak staly z nositele globalizace další její obětí a ztratily schopnost konkurovat s novou průmyslovou mocností – Čínou.

Tři současné projekty

Globální fáze rozvoje kapitalismu vede k vyprofilování nových subjektů a mění i pravidla hry. Jejich vidění situace a zájmy se promítají do projektů, které se snaží prosazovat v reálné politice. Dnes lze hovořit o existenci tří globálních projektů usilujících o dosažení světové hegemonie, o regionálních projektech s globálním dopadem (makrozóny) a o regionálních projektech s lokálním dopadem (např. Trojmoří, Rakousko 2). Ke globálním patří projekt tzv. hlubinného státu (deep state) respektive hlubinné moci představované světovou finanční oligarchií, fondy a transnacionálními korporacemi (TNK), projekt velkého resetu K. Schwaba realizovaný EU a projekt udržení dominance Západu, který má svůj původ v minulé epoše a je představen částí politické a vojenské elity EU a NATO.

Základem projektu "hlubinného státu" byl tzv. Washingtonský konsenzus – desatero hospodářských pravidel, sepsaných roku 1989 ekonomem Johnem Williamsonem, považovaných za manuál neoliberální politiky. Na Washingtonský konsenzus navazoval pokus Transpacifického partnerství (Trans-Pacific Partnership, TPP) z roku 2005, představující vícestrannou regionální dohodu o volném obchodu. I přes námitky, že dohoda upřednostňuje zájem transnacionálních korporací a ostatní zájmy jsou jen jejich přikrytím, dohoda nakonec ztroskotala na nezájmu USA ji ratifikovat, protože podle D. Trumpa, tehdejšího prezidenta, USA sice oslabuje Čínu, která na ní neparticipovala, ale neřeší problém amerických deficitů. V návaznosti na to ztroskotalo rovněž Transatlantické obchodní a investiční partnerství (The Transatlantic Trade and Investment Partnership – TTIP). Hlubinný stát v první fázi představoval propojení zájmu finanční oligarchie, fondů a TNK, coby nositelů globalizace, se státem (USA, EU), respektive jeho institucemi. S posílením pozice nositelů globalizace došlo k oddělení "hlubinné moci" (deep power) od státu, kdy část establishmentu začala realizovat zájmy často neformálních (?) struktur hlubinné moci na úkor stability národních států. Příchod k moci D. Trumpa a jeho politika jsou projevem tohoto rozporu. Protivníky "hlubinné moci" jsou národní státy, a hlavně státy, které se snaží prosazovat vlastní zájmy jako Rusko, Čína, okolo kterých se formuje opozice v podobě BRICS. Protivníkem, jsou rovněž nižší vrstvy, které jsou postiženy omezováním národního sociálního státu, aniž je jim nabídnuta reálná globální alternativa.

Druhý projekt "Velký reset" deklaruje budování "odolnějšího, spravedlivějšího a udržitelnějšího" systému s využitím environmentálních, sociálních a správních metrik (ESG) a využití inovací čtvrté průmyslové revoluce. Tento projekt, realizovaný elitou EU, navazuje na projekt Římského klubu "Meze růstu", který byl základem pro prosazení konvergence Západu a Východu v zájmu přežití civilizace, který nicméně skončil likvidací východoevropských komunistických režimů. Podle stoupenců projektu Velkého resetu k zachování lidské civilizace je nutné realizovat radikální kroky. Jádrem koncepce se stává Green Deal – záměna tradičních paliv (ropa, uhlí, plyn, jaderná energetika) obnovitelnými zdroji, zastavení industrializace méně rozvinutých zemí, přechod na udržitelné zemědělství. Důsledkem těchto opatření bude růst ceny produkce a omezení spotřeby, takže slíbený blahobyt může být jen těžko pro všechny. Část teoretiků Velkého resetu dokonce předpokládá, že daná omezení nebudou pro záchranu planety dostačující a že je žádoucí snížit počet lidí na planetě. K protivníkům Velkého resetu patří stoupenci hlubinného státu, s výjimkou těch, kteří mohou profitovat na realizovaných změnách, dále státy, které jsou momentálně v nevýhodné ekonomické pozici a dohání vyspělý Západ (státy BRICS…), Velká Británie, která vstoupila z EU a usiluje o vytvoření vlastní makrozóny a rovněž část obyvatelstva EU, kterých se změny dotknou, aniž by získali nějakou kompenzaci. Problematická průchodnost projektu je překonávána cenzurou alternativních názorů a ideologickým konceptem tzv. narativů, o kterých se nesmí pochybovat. Realizace Velkého resetu činí EU nekonkurenceschopnou a praktickým důsledkem může být rozpad EU.

Poslední globální projekt – udržení hegemonie Západu se opíral o potenciál USA, které ho dlouhodobě financovaly, přičemž cenou za to je růst zadluženosti a ztráta konkurenceschopnosti. Logickým vyústěním je politika D. Trumpa, jejímž deklarovaným cílem je reindustrializace USA, doprovázená omezením zahraniční pomoci a hledáním dohod s konkurenty. Tím de facto končí unipolární model mezinárodních vztahů, což ovšem část elit zemí EU není ochotná připustit a snaží se uplatňovat diktát vůči jiným zemím (Rusko, Čína…), aniž by k tomu měly kapacity. Paradoxem politiky EU je to, že z jedné strany prosazuje Velký reset a z druhé strany hovoří o přezbrojení a nahrazení USA v roli klíčového aktéra mezinárodní politiky, přičemž nelze dělat oboje. Tato situace může skončit jen "velkým třeskem".

Makrozóny a budoucnost

Alternativou výše uvedených globálních projektů jsou regionální projekty s možným globálním dopadem, realizované v rámci vznikajícího multipolárního světa. Přechodným subjektem se jeví být BRICS, sdružující dnes 9 zemí, kde k původním 5 státům se připojily Egypt, Etiopie, Írán, Spojené arabské emiráty, přičemž je zjevný zájem dalších 43 států. V současné době ve státech BRICS žije 42 procent obyvatelstva světa, celkový HDP uskupení tvoří 26 procent světové ekonomiky a země BRICS se podílejí z 18 procent na světovém obchodu. BRICS vystupuje jako protiváha globálním projektům, nicméně v rámci multipolárního světa je pravděpodobnější vytváření makrozón okolo ekonomicky silných států – USA, Čína, Rusko, Indie, Brazílie, JAR. Je otázkou, zda Evropa může nebo pod vedením koho (Velká Británie, Francie, Německo) by mohla vytvořit vlastní makrozónu. Podle názorů odborníků funkční makrozóna musí disponovat zdroji a dostatečně velkým trhem (500 miliónů obyvatel?) a Evropě chybí zdroje, respektive jejich cena v kontextu Velkého resetu nezajišťuje stabilitu. BRICS by mohl tvořit platformu pro dosahování dohod mezi některými makrozónami.

Kromě makrozón svou roli mohou sehrát i mikrozóny sdružující menší státy, které by vytvářely pro ně lepší vyjednávací pozici ve vztahu k velkým hráčům. Příkladem může být Trojmoří, Rakousko 2, zóna formovaná Tureckem, či arabská mikrozóna. Otázkou nicméně je, zda rozpory mezi menšími státy umožní podobné propojení dříve, než budou tyto státy začleněny do nějaké makrozóny.

Co vyplývá z výše uvedeného, je, že žijeme v přechodné epoše, kdy se vytvářejí základy budoucí postkapitalistické civilizace. Katalyzátorem změn se stala válka na Ukrajině, která měla oslabit Rusko, které spolu s Čínou představují překážku globálním projektům a udržení unipolárního modelu mezinárodních vztahů. Vojenský konflikt na Ukrajině se ale vyvíjí jinak, než byla očekávání globalistů. Ukrajina byla dlouhodobě Západem formována jako "ne-Rusko", a to i za cenu podpory i nacionalistických, krajně pravicových sil s nadějí, že se Rusko dříve nebo později dostane s Ukrajinou do konfliktu a Rusko se v konfliktu vyčerpá nebo rozpadne. Ještě před Majdanem (2014) Západ, respektive banky a fondy skoupily ukrajinské dluhopisy a postupně je přetransformovaly do nákupů půdy, těžby surovin a získání politického vlivu na část ukrajinské elity. Ruská elita z druhé strany mylně předpokládala, že si udrží vliv prostřednictvím ekonomických vazeb z dob SSSR a prostřednictvím početné rusky mluvící populace na jihovýchodě Ukrajiny. Podcenily však pragmatismus Ukrajinců, snažících se získávat výhody ze soupeření Západu a Ruska, a odhodlání Západu oddělit Ukrajinu od Ruska. Majdan, jeho hodnoty a symboly odrážely pozici obyvatelstva na západní Ukrajině, na jihovýchodě však byly vnímány vlažně až odmítavě. Proto se objevují tzv. separatistické republiky, kde část obyvatelstva odmítla revoluci Majdanu, ukrajinizaci a orientaci na Západ, včetně vstupu Ukrajiny do NATO. Zásadním problémem Západu a prozápadních ukrajinských elit byl konec roku 2022, protože sankce vůči Rusku začaly negativně dopadat na životní úroveň obyvatelstva a začaly posilovat proruské politické subjekty. Jejich eliminace byla spojena s eskalací konfliktu – Minské dohody, předpokládající federalizaci Ukrajiny, byly odmítnuty a nahrazeny tzv. chorvatským scénářem – silovým řešením konfliktu, do kterého se na straně separatistických republik zapojilo Rusko. I přes střídavé úspěchy na bitevním poli na přelomu let 2024-25 se ukázalo, že Rusko má potenciál na ukončení konfliktu podle jeho představ.

Vzhledem k této situaci byla část globální elity donucena přehodnotit scénář a akceptovat návrhy D. Trumpa, který tak byl zvolen nejen s podporou americké národní a průmyslové buržoazie, ale i části globální elity, obávající se ztráty svých investic na Ukrajině v důsledku její porážky. Odtud dvojakost politiky D. Trumpa – z jedné strany nemá zájem na pokračování konfliktu, protože USA vynakládají zdroje, které potřebují pro reindustrializaci a soupeření s Čínou, ze strany druhé musí garantovat sponzorům, že nepřijdou o jejich investice na Ukrajině a budou mít přístup k surovinám Ukrajiny. Řešením je dohoda s Ukrajinou o surovinách a slib ze strany Ruska uznat platnosti této dohody i na Ruskem obsazeném území. Na rozdíl od USA státy EU podobnou dohodu nemají, a proto trvají na pokračování konfliktu, respektive návratu situace do roku 2013 a začlenění Ukrajiny do EU a NATO, aniž by k tomu měly kapacity. USA zde hrají dvojí hru – z jedné strany hovoří o podpoře Ukrajiny a z druhé strany to nechávají na EU. Tím fakticky udržují konflikt a oslabují své protivníky – EU a Rusko.

A co levice?

Co z toho vyplývá pro levici? Největší riziko pro nižší a střední vrstvy, které jsou potenciálními voliči levice, představují globální projekty, které zohledňují zájmy finanční oligarchie, TNK a fondů a prakticky likvidují možnost demokratického rozhodování, a to nejen na úrovni národních států. Žít z milosti silných bylo vždy problémem. Vzhledem k tomu, že část elity dnes realizuje politiku řízeného chaosu s cílem destabilizovat systém a vytvořit předpoklady pro souhlas obyvatel podřídit se "velkému bratru", která má kapacity na řešení, je nutné rozbíjet "narativy" zjednodušující existující problémy, což neumožňuje jejich reálné řešení. Narativy nejsou analýzou problému, nýbrž emocionálně zatíženým příběhem.

Předpokladem řešení ekonomických problémů zohledňujících zájmy možných voličů levice, je udržení a rozvoj demokracie. Nesporným základem je informační demokracie a prolomení informačního monopolu globalistů a jejich stoupenců v establishmentu národních států. Nutností je dále prosazení demokratické kontroly státu a obnovení suverenity státu, což ale naráží na dva problémy. Jednak míru kompetentnosti občanů věcně se vyjadřovat a rozhodovat o problémech, kde ani mezi odborníky není shoda, přičemž rozdíly nemusí být spojeny jen s ideologickým a finančním zakotvením vědců, které je vede k určitému pohledu na problémy. Jednoduchá a přímočará řešení nemusí být tím nejefektivnějším řešením, protože společenské problémy mají zpravidla komplexní charakter a vyžadují systémový přístup a řadu vzájemně propojených kroků. Druhým problémem je to, že předpokladem funkční demokracie je suverenita, která zase předpokládá kontrolu ekonomiky. Ta je dnes ale kontrolovaná zahraničními bankami, a navíc jsme se stali součástí výrobních řetězců zahraničních firem. Je pochopitelné, že zahraniční subjekty sledují vlastní zájmy a pokud nebudeme schopni naše národní zájmy nejen deklarovat, ale i prosazovat, jsme odsouzeni do role polokolonie.

Změna trajektorie vývoje není možná bez podpory veřejnosti. Tu může získat levice jedině tehdy, když bude obhajovat každodenní potřeby svých potenciálních voličů a současně bude vysvětlovat příčiny zhoršování jejich situace politikou vládnoucích elit, přičemž je nutné se zároveň vyvarovat populismu – slibovat něco, co v zásadě není možné nebo oslabuje dlouhodobou stabilitu za cenu krátkodobé popularity je pro levici cesta do pekel. Zároveň levice může ale vysvětlovat, jaké změny v systému je nutné udělat, aby potřeby jejich voličů mohly být uspokojovány v budoucnu. Řadu změn lze podle názoru odborníků realizovat i v rámci existujícího právního systému, a i našeho členství v EU, další je možné realizovat při jeho dílčích změnách (reforma EU), některé pak jako následek zásadních změn vyvolaných přeměnou světa a narůstajícího chaosu a rozpadu existujících struktur. Poslední varianta sebou nese celou řadu rizik, na které je ale nutné se připravit.

Při realizaci obecně demokratických požadavků je možné najít celou řadu spojenců, včetně části konzervativní pravice a nacionálně orientovaných subjektů. Podřizovat se ale jejich iluzím o možnosti vrátit se do minulých epoch by bylo zásadní chybou. Levice musí mít vlastní platformu, vycházející ze znalosti tendencí současné epochy. Specifickou roli získá levice při plošném nasazování robotů, umělé inteligence a dalších, které povedou ke změnám sociální struktury a hodnot. Konec otrokářství byl spojen s křesťanstvím, konec feudalismu s osvícenstvím, konec kapitalismu předpokládá existenci projektu levice.

Reference:

[1] LENIN V. I. Pod cizí vlajkou. In: Sebrané spisy. Nakladatelství Svoboda: Praha 1986. Sv. 26, s. 167.