Koronavirus - co dobrého může přinést?

Drakonická opatření, která v souvislosti se stávající situací vešla v platnost, nutí mě k zamyšlení, jestli není právě teď ten pravý čas, najít chvíli k zastavení se a k zamyšlení, nad sebou samým a nad světem, který ždímáme ruku v ruce s potřebou mít všechno nejpozději ihned. Život je systematika, vše zdánlivě rozdílné souvisí se vším a jedinou poctivou cestou, zdá se mi čím dál více, jsou ohleduplnost, poznání sama sebe a skromnost.

Celé dvě generace nepostihla naši společnost žádná zhouba. Za onu dobu si ti pokorní stihli uvědomit, že žijeme v nejlepší době, na nejlepším místě naší planety. Nicméně možná právě proto přibylo i lidí, kteří se zamýšlejí jak pomoci Africe při koupeli ve vaně plné pitné vody, kteří potřebují čerstvá jablka uprostřed února a kteří si neumějí odepřít ve své rozmařilosti ani takové minimum, které by si svým přičiněním uměli obstarat svou vlastní prací. Z takového, i mnoha podobných důvodů si za sebe myslím, že ve stávající krizi můžeme znovu nalézt sami sebe. Překotná globalizace tlačená bezohledným byznysem nadnárodních koncernů, kteří nám tlačí to, co nepotřebujeme a lacinou pracovní sílu klidně hledají i u potencionálních nepřátel na druhém konci světa, nevidím průzračnější definici slova vlastizrada.

Stávající situace má ještě jednu zásadní výhodu. A to, že právě teď ukáže kdo je kdo. Kdo je kamarád a kdo se tak jen v čase bez problémů tvářil, kdo je spolehlivým a kdo ne. Jak to ve společnosti je rozložené, jestli jsme skutečně schopni jako společnost obstát nebo toho schopni nejsme. Vše toto se právě v takových chvílích jako jsou ty nynější, o to krystaličtěji projeví. A proto vnímám dnešní dny jako nedocenitelnou záležitost. S trochou nadsázky a kacířství klidně vyslovím, že nic lepšího jsme si nemohli přát.

V souvislosti s koronavirem se vše začalo měnit z hodiny na hodinu a čas se neuvěřitelně zkrátil. A kdo ví, o čem mluvím, ten si toho zaručeně musel všimnout. Totiž to, co platilo včera, či předevčírem, je úplně zastaralá informace, mnohem zastaralejší, než byla časově stejně stará informace před stávající krizí. Dosadit si můžeme jakoukoli politickou kauzu, viz. jmenování ministrů, střety zájmů, ovlivňování médií, volba ombudsmana, kauza lithium, dění na pražském magistrátu apod. Tato veřejná témata rezonovala společností klidně i několik týdnů a víceméně ta základní fakta zůstávala neměnná. Ale v případě situace s koronavirem, jsou některé dva, tři dni staré informace, zcela zastaralé a mimo. A na tomto jde pozorovat právě to, v jakých iluzích dnes často žijeme, jak uvažujeme a jak s informacemi, které máme, (ne)umíme pracovat. Naučit se jako společnost vnímat rozdíl mezi tím, co si myslíme, že je pravda a do jaké míry jsme ochotní se za to zaručit. Následně si umět dopřát ale takový prostor a odstup, aby to srovnání s objektivní pravdou, která vyplyne na světlo světa až po čase, bylo objektivní, a co nejspravedlivější a my se případně uměli ke svému dílu odpovědnosti přihlásit.

A právě proto, že v tomto čase máme záruku, že to co víme o dva dny později, je zcela nepochybně informačně hodnotnější, než to, co bylo řečeno před těmi dvěma dny, jsou pro nás dané informace mnohem snadněji postřehnutelné a pochopitelné. A to právě proto, že vše je koncentrováno do malého časového intervalu. S tímto ostře kontrastují všechna najednou nedůležitá témata, o nichž přímé přenosy z válek, jitření politických emocí, případně jiných emocí z ložnic zlatokopek referují.

Tedy tím, jak se ty dnes ostatní, vlastně najednou nedůležitá témata mediálně vlečou, máme jedinečnou šanci každý si uvědomit, jak člověk díky tomu ztrácí ty původní kontury, ze kterých ony palcové titulky vzešly. Lidé je nakonec zapomenou a ti, kteří se ukáží, že jsou v rozporu sami se sebou a jsou pod nimi podepsaní, toto omluví salámovou metodou.

V případě dnes přetrvávající epidemie tento vzorec neplatí. Tady to jde ráz na ráz, jedno pěkně za druhým. Člověk si najednou má šanci uvědomit ten proces myšlení u lidí, kterým důvěřuje, případně sám u sebe. Já za sebe jsem si uvědomil, že před měsícem a půl, když se tento problém u nás poprvé objevil, mi byl vysloveně pro legraci. Ale najednou postupem doby mi vše došlo, že tedy vůbec ne. A díky tomu se opět vracím k uvědomění si, v jakém informačním poli se pohybujeme, že existujeme a že nás media udržují ve dvou protipólech. Že na jedné straně jsme vůči informacím rezistentní, odolní anebo jsme na nich drogově závislí a vůbec nevnímáme ten skutečný obraz kolem nás. Takže když potom tedy přijde něco neočekávaného, nejsme schopni na to ani reagovat.

Moudrost je vzácná věc. Snoubí se v ní pokora, trpělivost a neokázalost. Je v přímém kontrastu se zištností. Zištností, kterou stávající mocipáni infikovali generaci dnešních třicátníků naší společnosti, kteří jsou i dnes schopni pro pár korun profitovat třeba na prodeji roušek. Je to první z generací odkojené kapitalismem, který v zájmu zisku drancuje vědomí i svědomí lidí. Pod líbivou fasádou ohleduplnosti počká vše, co najednou nespěchá, včetně daňového přiznání. Podobně banky se svými bezúročnými půjčkami, či telefonní operátor již přispěchal svým věrným s velkorysou nabídkou volných hovorů a bezplatného čerpání dat do konce dubna. Kdo však nekouká jen na svá latifundia, samozřejmě vidí, že to není činěno z dobroty srdce. Pro každý korporát je totiž životadárná stabilita společnosti. A tak zisk teď stranou, jde tu o mnohem víc! Udržet si a nepustit svou kontrolu. Navíc, v poslední řadě, si tímto přístupem ještě získají sympatie a kredit do budoucna. Abych byl spravedlivý, znám, ale mnoho taktéž skvělých, nenápadných lidí, mladých i starých, kteří po večerech šijí roušky a rozdávají je ostatním, zejména starým lidem. I já jsem byl včera do noci pomáhat. Tito lidé budiž nám inspirací a pravým vzorem, neboť lidstvo dospělo na svůj vrchol díky přátelství a spolupráci a ne jájínkovstvím.

Máme teď jedinečný důvod a ruku v ruce i dostatek času, udělat si pohodlí, pocítit mírné nepohodlí a zamyslet se. Udělejme to.