O BĚLORUSKU, DIKTATURÁCH A KOMUNISTECH

Uvědomuji si, že tématika Běloruska je dnes v českém mediálním prostoru už poněkud passé. V duchu neúprosných pravidel poptávky a nabídky na žurnalistickém trhu přestali většinu našich novinářů zajímat tamější protesty a raději se soustředili na obsah pro běžné Čechy a Češky mnohem bližší - jak současná vláda (ne)zvládá šíření tzv. koronaviru. V zemi, do které je to z Prahy ani ne deset hodin jízdy autem, nicméně protesty nadále pokračují. Jen už prostě téměř nikoho nezajímají...

Já bych si však dovolil na pár chvil opět zaměřit vaši pozornost na běloruskou krizi. Chci ji totiž vzít jako příklad pro krátkou úvahu nad způsobem, jakým by podle mého názoru měli komunisté reagovat na všechny srovnatelné situace, jež v budoucnu ve spoustě dalších zemí jistě nastanou a budou si vyžadovat naše stanovisko.

Nejprve by nicméně bylo fajn ujasnit si, co že to v Běloruské republice vlastně funguje za režim. Že to není demokracie západního typu, se snad všichni shodneme. Předpokládám, že shoda bude panovat, i když uvedu, že se nejedná o totalitarismus známý např. z nacistického Německa. Mezi demokracií a totalitarismem se pak nachází škála tzv. autoritářských režimů. Ty se podle odborné literatury vyznačují faktickou vládou pouze úzké skupiny lidí (či jen jednoho diktátora), ovšem zároveň pořádáním na oko svobodných voleb, mnohdy i existencí určité opozice (která však reálně nemůže vládu ohrozit) a především obecnou ignorací (nezasahováním do)nepolitické části života obyvatel ze strany příslušné vládnoucí garnitury -ta zakročí až v momentě, když někdo zpochybní její legitimitu.

Zamyslíme-li se trochu nad analyzovanou zemí, postavením jejího prezidenta, délkou jeho úřadování atd., dojdeme k závěru, že Bělorusko bude nejspíš autoritářským státem.

Někteří by ale mohli uvažovat, že Alexander Lukašenko je vlastně komunista, protože přeci běloruská vlajka, znak i další oficiální státní symboly vycházejí ze sovětské symboliky, v dobách SSSR byl členem KSSS a v 90. letech zabránil divoké ekonomické transformaci. S tím nicméně nesouhlasím. Oficiálně je Lukašenko nestraník, jeho nostalgický vztah k sovětské minulosti určitě nelze ztotožnit s přijetím komunistických myšlenek a jeho exekutivní akty by si občas nezadaly ani s praktikami orientálních diktatur. Všichni víme, že forma může být jakákoliv, ale rozhodující je obsah - USA se od svého vzniku hlásily k rovnoprávnosti, ale až do 60. let 19. století uznávaly otrokářství, Francie se od revoluce v r. 1789 oháněla nezadatelnými právy člověka a občana, a až do druhé poloviny 20. století vojenskou silou držela své kolonie a Stalin sice vydal r. 1936 nejdemokratičtější ústavu svojí doby, ovšem některé jeho zločiny dosahují intenzitou téměř genocidy.

A upřímně, i kdyby Lukašenko komunistou byl, nejsem si jist, jestli by bylo dobré podporovat ho ve jménu budování socialismu v rozhánění demonstrací(to by byl za mě věru zvláštní socialismus...). Běloruští pracující mají mnohem horší životní úroveň než třeba čeští a z nemalé části je to zásluha právě jejich prezidenta - lze se jim tedy divit, když proti jeho 26 let trvající vládě doprovázené ekonomickou stagnací protestují? Podtrženo, sečteno, režim v Běloruské republice lze charakterizovat jakožto autoritářský (tedy nedemokratický) a jeho představitelům nejde o socialistickou společnost o nic víc než Donaldu Trumpovi.

Právě teď se přitom dostávám ke klíčové otázce - jaký postoj by měla KSČM k této zemi a její vnitřní situaci ideálně zaujmout? Mám dojem, že nejlepší (a nejbližší) inspirací nám v tomto smyslu bude KSČ ve 20. a 30. letech. Nejsem sice expert na dějiny dělnického hnutí, avšak co je mi známo, v éře tzv. první republiky českoslovenští komunisté vždy ostře kritizovali fašistické a obdobné autoritářské režimy (nejen) v Evropě. Z těch známějších samozřejmě hitlerovské Německo a Itálii za Mussoliniho, ale taktéž horthyovské Maďarsko, Pilsudského Polsko, Salazarovo Portugalsko nebo později frankistické Španělsko. Meziválečná Komunistická strana nejásala, jak skvěle to ti fašisti natřeli liberálům - naopak usilovala (i za cenu spojenectví se středo-levými silami) o boj proti ideologii, jež vykreslovala demokracii coby cestu do pekla a silného vůdce jako jedinou možnost, jak vytvořit silný stát a národ.

Přestože myse dnes nenacházíme ve stejné situaci jako komunisté v inkriminovaném období (ačkoliv určité shody bychom též našli - třeba vzestup nacionalismu a pravice celkově), mám dojem, že principy zůstávají stále stejné. Za hodnoty, jakými jsou práva pracujících, lidská důstojnost nebo demokratické řízení státu, bojujeme neustále.

Ptám se vás proto: Proč bychom měli obhajovat Lukašenkův režim v Bělorusku? A proč bychom měli hájit jakékoliv jiné nedemokratické režimy? Bití demonstrantů, zavírání či vyhošťování politických odpůrců a pořádání voleb, jejichž legitimita je minimálně sporná, přeci nejsou hodnoty, o které usilujeme. Právem jsme tyto postupy kritizovali před pár lety při referendu v Katalánsku. V čem je toto jiné?

Rozumím všem oprávněným obavám týkajícím se předpokládaného vývoje po svržení dosavadní běloruské vlády. Máme je všichni. Ani já nechci, aby po pádu Lukašenka začaly tamější ekonomiku drancovat západní korporace, aby zde vznikla privatizací státních podniků nová třída oligarchů, aby se pouze vyměnila "protizápadní" vláda za "prozápadní" a jelo se vesele dál... Nicméně smiřovat se se stagnujícím autoritářským režimem, jen aby se náhodou nepřeměnil v neregulovaný kapitalismus, je kardinální zpátečnictví. Bránit potencionálnímu rozkradení majetku Bělorusů se přece odsuzováním Lukašenkova potlačování občanských práv nijak nevylučuje. Tato situace není dilema "buď, anebo" a my máme právo, ne-li přímo povinnost legitimně kritizovat obojí.

Autentická politika, jak reagovat na předmětnou krizi, se tudíž nabízí sama. Na jedné straně se kategoricky postavit diktátorovi a všem jeho brutálním zákrokům proti vlastním občanům. Na straně druhé ale varovat nové běloruské představitele před unáhleným skokem do náruče neoliberalismu. Ukázat jim, že hospodářské reformy by měly být činěny rozvážně a s ohledem na život pracujících. Dávat doporučení, aby nespoléhali bezvýhradně jen na Západ, ale otvírali si dveře také na ostatní světové strany. Podněcovat je k budování demokracie a široké občanské společnosti, včetně aktivního zapojování pracujících do správy podniků. Jedině tak lze z Běloruské republiky vytvořit skutečně stabilní a rozvíjející se demokratickou zemi, která bude rovnocenným partnerem celosvětového společenství pokrokových států.

Čeští komunisté by proto podle mého názoru měli zaujmout jednoznačné stanovisko: měli by usilovat o konání nových prezidentských voleb v Bělorusku pod kontrolou OSN nebo jiné mezinárodní organizace (kupř. OBSE, Rady Evropy), měli by podporovat všechny nenásilné akce běloruských pracujících za jejich právo svobodně vyjadřovat vlastní názory a měli by využít svého vlivu, aby ve jménu vzájemnosti dopomohli běloruskému lidu k lepším životním podmínkám.

Vojtěch Mrázek