O čem sním, když klidně spím...

V článku "PROČ SE KSČM POTÁCI NA HRANĚ VOLITELNOSTI?" jsem se zabýval odkazem komunistického hnutí a jeho vlivem na současnou situaci. My komunisté, jsme nositelé velkého odkazu, jenž se začal formovat v první polovině 19. století a má pokračování až do dnešních dnů. Naše myšlenka však není myšlenkou minulosti, nýbrž více než aktuální současnosti a výzev do budoucnosti. A tak tomu bylo vždy. Když se sepisoval Komunistický manifest, zakládala Pařížská komuna, organizovaly stávky dělníků, až přes první pokus o socialismus ve východní Evropě, vždy šlo o velkou vizi do budoucího života několika generací. Vize o lepším a spravedlivějším světě než ten, ve kterém lidé žili. Můžeme si vzít z minulosti ponaučení, neotáčejme se ale ve vývoji směrem zpět. Jsme komunisté, jsme lidé budoucnosti. Nechci se proto uchylovat k nostalgickému vzpomínání na to, co bylo a být mohlo, ale ani nebudu minulost odmítat a odsuzovat stupidním tlacháním o návratu normalizačních zombíků jako jiní. Historie byla napsána a nedá se změnit, přesto, že by tak někteří rádi učinili. Berme jí proto takovou, jaká je, se všemi stinnými i kladnými stránkami. Jedině tak, srovnáním se s tím co bylo, je možno dívat se do budoucnosti.

A jak vypadá budoucnost naší malé země? Popravdě ne zrovna růžově. Lidem se sice nežije nejlépe, ale je to mnohem lepší než pravicové asociální vlády, které byly u moci jen pár let dozadu. Valorizují se mzdy, zvyšují se důchody. I ty silnice se jakž takž opravují. Vláda představila takzvaný národní investiční plán, který sice nic neřeší a je pouze soupisem toho, jak utopit stovky miliard korun, ale je hezké, že alespoň nějaký plán máme. Žádný jiný totiž není. Co jiného také čekat. Politická moc je v rukou oligarchy a jeho podnikatelského záměru jménem ANO 2011, za přikyvování rozpadající se ČSSD a tiché toleranci toho, co kdysi bývalá, nejen názvem, Komunistická strana. Opoziční strany se rekrutují z politických dinosaurů, gaunerů a tunelářů, kteří nám již ukázali, co dovedou, nebo z politických rychlokvašek, které se svezly na vlně popularity apolitické politiky a těží tak ze své ideové nevyhraněnosti. Opozice má jen jediný cíl, za každých okolností se vyhranit proti vládě a premiérovi, popřípadě prezidentovi, ale žádný reálný plán do budoucna také nemá. Téměř bych zapomněl na PR skvost premiérova: "O čem sním, když náhodou spím". Spánková deprivace pana premiéra mě velmi mrzí, protože má zcela zřetelně vliv na jeho úsudek. Já naštěstí tímto problémem netrpím, svědomí mám čisté a v noci pak spím klidně. Možná i proto kladu otázky, na které nikde nenacházím odpovědi. Co bude zítra? Za dvacet nebo čtyřicet let?

Naše země stojí před velkými výzvami. Mění se věková struktura obyvatelstva, populace pomalu ale jistě stárne. Stojíme na prahu průmyslové revoluce 4.0, která bude mít naprosto zásadní vliv na trh práce a hrozí, že již v nejbližších desetiletích zaniknout stovky tisíc pracovních míst. Klimatické změny nabraly v posledním desetiletí na intenzitě. Důsledky nedostatku vody nebo kalamity kůrovce mohou být katastrofické. Celý globální svět se dynamicky mění a my bychom si v něm měli najít své místo. Čas Spojených států Amerických skončil. Vůdčí země Severoatlantické aliance, která určovala směr několik posledních desetiletí, je v úpadku. Ztrácí svůj vliv a spolu s ní i vazalská Evropská unie. Je načase začít vytvářet vhodnou mocenskou alternativu. Například užší spolupráce v rámci zemí Visegrádské skupiny, by mohl být dobrý začátek. To jsou všechno výzvy budoucnosti, které je nutné řešit již nyní, žel, nikdo je neřeší. Bude dostatek práceschopného obyvatelstva? A bude i pro ně vlivem technického pokroku vůbec nějaká práce? Bude dost peněz na penze? Jak bude vypadat naše republika v roce 2060? Nikdo neví. Na to nikdo plán nemá. Všichni totiž vidí pouze na konec volebního období. A to je úkolem levicového hnutí, aby na tyto otázky odpovědělo. Je to naším úkolem. Komunisté mají mluvit ve chvíli, kdy všem ostatním došly argumenty! Kdy už nikdo jiný nemá co povědět nebo se bojí mluvit! Poté je chvíle, aby promluvili komunisté, nabídli řešení a cestu ven. Nabídnou víc, než nabízí dnešní systém parlamentní demokracie a restaurované parodie na kapitalismus. Říci nahlas co chceme a jak toho můžeme dosáhnout.

A co vlastně chceme? Co je náš cíl a o co bychom měli usilovat? Chceme jinou zemi, než je ta současná. Zemi svobodnější, soběstačnější, samostatnou. Takovou, kde nejen, že může každý projevovat svůj názor, ale zároveň bude mít možnost něco reálně změnit. Kde každý může dosáhnout toho, co chce, pomocí vlastní píle nikoliv na základě kádrových posudků, známostí nebo dobrého ekonomického postavení rodičů. Kde bude mít každý zajištěnu jak svobodu názoru a vyznání, tak svobodu materiální a ekonomickou, aby mohl naplno projevit svůj potenciál. Takovou republiku chceme! Z dnešního úhlu pohledu se to může zdát jako nereálné přání. Přitom by stačila jen silná politická vůle a několik důrazných rozhodnutí. Začít se orientovat na zájmy pracujících občanů namísto zájmu nadnárodního kapitálu. Zamezit odtékání kapitálu do zahraničí. Vrátit vlastnictví této země zpět do národních rukou. Změnit se ve skutečnou lidovou demokracii a nastavit kurz směrem na samosprávný socialismus. Již dnes jsou v poslanecké sněmovně pokusy na zestátnění základních a strategických odvětví, jako jsou například vodní zdroje. Po převratu bylo mnoho těchto zdrojů skoupeno zahraničními investory, kteří do této oblasti nijak neinvestovali, pouze odváděli tučnou rentu do svých domovských zemí. To musí skončit! Vykoupení vodních zdrojů zpět do českých rukou je dobrý začátek.

Postupně by měl stát převzít většinový podíl a kontrolu nad všemi důležitými sektory, včetně přírodních zdrojů, energetiky, zdravotnictví, veřejné dopravy, velkých zemědělských podniků a průmyslových podniků. V těchto podnicích poté iniciovat vznik zaměstnaneckých samospráv. Kromě státního podílu, ustanovit také ten zaměstnanecký. Dát zaměstnancům podíl jak na řízení, tak na ziskovosti daného podniku. S tím souvisí i posílení pozic odborových organizací. Odbory se musí angažovat i tam, kam se dnes bojí vkročit. A nejen ve velkých podnicích, ale zejména v těch menších, na místech, kde dneska běžní lidé zastání nemají. Na trhu bezpečnostních agentur, dovážkových společností nebo námezdních prací v gastronomii. Všude požadovat důsledné plnění a vymahatelnost zákoníku práce. Zákaz agenturního zaměstnávání, konec dohodám o provedení práce jako hlavního příjmu, konec zhovadilostem naší doby, jak je například "švarcsystém". Podporovat hlavní zaměstnanecký poměr a sdílená pracovní místa. Podporovat živnost pro drobné živnostníky a zemědělce. Ať si každý dělá "na svém", pokud má o to zájem a nechce bezostyšně vykořisťovat jiné. Větší podnikatelé by i nadále působit mohli, ale jejich činnost i výdělky by byly redukované, aby nedocházelo k nespravedlivému rozložení zisků. Je naprosto v pořádku, pokud je někdo milionářem. Mohl mít dobrý nápad, který přeměnil v úspěšný podnikatelský záměr, který může být prospěšný pro celou společnost. V pořádku ovšem není, pokud se takový člověk stane miliardářem. Množství shromážděného bohatství je v této míře natolik velké, že člověk toho nemohl dosáhnout vlastní pílí, ale na úkor druhých. Je potom pouhým parazitem, který se přiživuje na celé společnosti. Dobrým příkladem takového parazita je například Jeff Bezos, v současnosti nejbohatší člověk světa. Muž, který se topí v miliardovém bohatství, zatímco jeho zaměstnanci pracují v otřesných podmínkách za zlomek skutečné hodnoty své práce. Proto je nutné zakládat nové podniky se spoluúčastí státu. Nebránit v podnikatelských vizích, ale spolupracovat s podnikateli, investovat do jejich záměru a budovat většinový státní a zaměstnanecký vlastnický podíl.

Je nanejvýš nutné založení státní stavební společnosti, která bude stavět a poskytovat nové byty za dostupné ceny. Každý má právo na bydlení, nikdo však by neměl mít právo vydělávat na bydlení jiných. Nechť každý žije ve vlastním bytě, nebo domě, který si sám koupí nebo postaví. Na to má každý právo, nikoliv však na to, aby se obohacoval na ubytovávání někoho jiného. Ceny nájemních bytů jsou dnes, zejména v atraktivních lokalitách, hnané do neúnosných výšin, hrubě překračující reálnou hodnotu. Typickou ukázkou, kam až zhovadilost dnešní doby může jít, jsou takzvané investiční byty. Ty jsou stavěny pro dolování renty, aby ten, kdo je vlastní, žil nikoliv z vlastního snažení, ale z práce někoho jiného. Tohle musí skončit. Vyvlastnit všechny spekulantské byty a převést je do státního fondu, který je bude následně spravovat a dávat občanům. Nechť zde i nadále stavějí soukromí developeři, není důvod jejich činnost nějak více omezovat z vlastnického hlediska (pokud nechtějí spekulovat s cenami bytů). Pokud přežijí v novým podmínkám nabídky a poptávky, kdy by státní společnost pro výstavbu byla schopna vyprodukovat ročně tisíce finančně dostupných bytů pro široké masy obyvatel, nechť si tu dále působí.

Spolu se zajištěním důstojného zaměstnání a bydlení pro pracující, je nutno bavit se o i materiálních zajištění pro zbytek společnosti. Je načase začít se seriózně bavit o podobě a případném aplikování nepodmíněného příjmu, který by nahradil současnou podobu sociálního systému. Ať už s ním nebo bez něj, je nutné nastavit pravidla tak, aby ten, kdo pracuje, se měl dobře. Poctivá práce se musí vyplácet. Stejně tak jako lidé, kteří celý život poctivě pracovali a poté odešli na zasloužený odpočinek. Svázat zákonem povinnou valorizaci důchodů podle aktuální výše průměrné mzdy. Stejně tak usnadnit vstup do života nastupující generaci pomocí stipendií, sociálních programů, bezplatné veřejné dopravě a právem na zaměstnání. Ve státě, který garantuje právo na bydlení a zaměstnání, stejně tak jako bezplatné školství a zdravotnictví, se nemusí nikdo bát o holé přežití. Dokonce ani ten, který se práci vyhýbá, život takového člověka by však ani zdaleka nedosahoval blahobytu běžného pracujícího a byl by držen na životním minimu, které by mu zajišťovalo pouze základní potřeby. Od toho by mu nepomohl ani vysoký počet potomstva. Prorodinná politika by měla být štědrá, aby se vylepšila nepříznivá demografická situace, měla by však podporovat pouze spořádané pracující občany, nikoliv ty, kteří chtějí na štědrém systému pouze parazitovat.

Všechny tyto změny jdou ruku v ruce i se změnou struktury státního aparátu. A nebavíme se zde o žádné "okamurovsko-populistické" přímé demokracii. Bavíme se o lidové demokracii, kterou budou dělat lidé pro lidi. Ta by se měla zakládat na silné pozici státu, zároveň však posílení práv občanů. Prosazovat změnu ústavy s cílem upevnit demokratický právní stát a prosadit princip suverenity lidu. Prosadit ústavní zákon o obecném referendu, lidovém vetu nebo lidové iniciativě. Stejně tak zjednodušit vyhlašování místních a regionálních referend. Zrušit senát jakožto zbytečný, naopak posilnit roli parlamentu a místních samospráv. Jedině dostatečně silná vláda, s podporou a kontrolou řadových občanů, bude mít dostatečně silný mandát, aby dokázala efektivně čelit všem výzvám jak na poli zahraniční politiky, tak i doma. Boj proti suchu, obnovení potravinové soběstačnosti, zachování energetické soběstačnosti, zásah do vlastnické struktury výrobních prostředků a rozsáhlé sociální reformy, se bez silné politické vůle neobejdou.

K uskutečnění tohoto všeho je ovšem nutné, abychom hledali spojence i za hranicemi naší země. Nebát se zahraničních investic, pokud s námi bude jednáno jako s rovnocenným partnerem, nikoliv ve vazalském postavení, jako nám to dnes předvádějí naši partneři, převážně ze západní Evropy. Z tohoto hlediska je nutné zvážit naše další setrvání v Evropské unii a požadovat vystoupení ze zločinecké organizaci NATO. Nechceme už nadále být spolustrůjci změn režimů v zájmu imperiální politiky USA. Nechceme, aby nám Evropská unie nadále říkala, co máme dělat a vnucovala nám např. systém přerozdělování migrantů do všech členských států. Je nutné vybudovat silnou pozici podobně smýšlejících frakcí v evropském parlamentu, utužit vztahy se zeměmi v rámci "Visegrádské čtyřky" a zasadit se o přeměnu Evropské unie na volné společenství společně kooperujících, ale nezávislých států. Pokud toto ztroskotá a Evropská unie se ukáže jako nereformovatelná, nezbývá než vystoupit a zasadit se o vybudování vlastního mocenského bloku, popřípadě kooperaci s jinými geopolitickými hráči. V úvahu přichází například relativně nedávno vzniklý Euroasijský svaz, který se prozatím soustředí pouze na země bývalého SSSR, ale do budoucna má velký potenciál pojmout i balkánské země a v případě rozpadu EU i země Visegrádského společenství a možná i dále na západ od našich hranic. Rozhodně ne dnes ani v nejbližším desetiletí, ale do budoucna, pokud dokáže využít svůj potenciál, by to mohla být vhodná alternativa zbyrokratizované a upadající Evropské unie.

Svět se rychle mění a vyvíjí. Dlouho zaběhnuté pořádky se bortí, co platilo včera už dnes neplatí. My s těmito změnami musíme držet tempo, pokud chceme jako národ přežít. A kdo jiný by měl udat směr než právě my? Buďme jednou zase komunisté, nejen názvem, ale dokažme že si toto označení zasloužíme a nabídněme lidem radikální a rozumnou změnu systému. Dokažme, že jsme lidé budoucnosti, stejně jako naši předchůdci, kteří snili a plánovali, nikoliv jen pro sebe, ale zejména pro generace, které přijdou po nás.


Pavel Mrštík