Praha kulturní? Jak pro koho...
05.10.2019
Na to, že by umění a kultura měly být dostupné co nejvíce lidem, docela podivně se děje přidělování finančních prostředků na Pražském magistrátu ze strany návrhů kulturního výboru.
Ač už na své červnové schůzi výbor vyslovil přání, aby se Praha přiblížila Vídni, vše je jinak.
Na to, že před rokem 1989 měli lidé možnost chodit za nízké ceny vstupenek na režijně vynikající představení plné úžasných kostýmů a dekorací, dnes se několikamilionové částky vydávají na nejrůznější akce , které jsou na míru šité hodně laciným antikomunistickým představám o době před listopadem 1989. Pokud není divadlo dostatečně
antikomunistické, asi má smůlu.
Místo toho, aby byl opětovně obnoven nový rozkvět Bertramky, tak jako to bylo kdysi v minulých dobách, s jejím muzeem W. A. Mozarta a pravidelnými koncerty a jinými akcemi, a tedy alespoň malé přiblížení Vídeňské úrovni, tak se projednává zřízení muzea totalitních režimů. Přitom prakticky průběžně probíhají nejrůznější prezentace na toto téma...
Halasné proklamace o snaze přiblížit Prahu Vídní jsou hezké na oko, v praxi by možná stačilo dostat se na kulturní úroveň před rokem 1989, a pak teprve v praxi směřovat ke kulturní úrovní Vídně. Takto se z toho stává malá provinční taktika zalíbit se velkému kapitálu, a být dostatečně prozápadní. A to přece je v rozporu se skutečnými zájmy a možností kulturního vyžití pro běžné pracující dnes a zítra.
Ač už na své červnové schůzi výbor vyslovil přání, aby se Praha přiblížila Vídni, vše je jinak.
Na to, že před rokem 1989 měli lidé možnost chodit za nízké ceny vstupenek na režijně vynikající představení plné úžasných kostýmů a dekorací, dnes se několikamilionové částky vydávají na nejrůznější akce , které jsou na míru šité hodně laciným antikomunistickým představám o době před listopadem 1989. Pokud není divadlo dostatečně
antikomunistické, asi má smůlu.
Místo toho, aby byl opětovně obnoven nový rozkvět Bertramky, tak jako to bylo kdysi v minulých dobách, s jejím muzeem W. A. Mozarta a pravidelnými koncerty a jinými akcemi, a tedy alespoň malé přiblížení Vídeňské úrovni, tak se projednává zřízení muzea totalitních režimů. Přitom prakticky průběžně probíhají nejrůznější prezentace na toto téma...
Halasné proklamace o snaze přiblížit Prahu Vídní jsou hezké na oko, v praxi by možná stačilo dostat se na kulturní úroveň před rokem 1989, a pak teprve v praxi směřovat ke kulturní úrovní Vídně. Takto se z toho stává malá provinční taktika zalíbit se velkému kapitálu, a být dostatečně prozápadní. A to přece je v rozporu se skutečnými zájmy a možností kulturního vyžití pro běžné pracující dnes a zítra.
D. Jelínková
