Válka očima dětí – silné a dojemné představení s prostým názvem „41–45 – Historie o nás“

V rámci oslav 80. výročí vítězství nad fašismem uvedla známá mládežnická divadelní skupina na scéně Moskevského Paláce pionýrů představení s výmluvným názvem "41–45 – Historie o nás". Již samotný titul naznačuje osobní, až intimní pohled na Velkou vlasteneckou válku — pohled očima dětí, které v ní nejen vyrůstaly, ale také dospívaly pod tíhou událostí, jež by neměly být vlastní žádnému dětství. Představení mě zaujalo především svou neuvěřitelnou prostotou, minimalismem a hlubokou jemnosti, kterou jsem v takové přirozenosti viděl jen výjimečně v umělecké tvorbě naposled někdy v šedesátých letech. Minimalistická kulisa scény, kterou ohraničovala podstata samotného tématu, stejně tak střídmé citlivě zvolené kostýmy a rovněž prostor na jevišti byl zaplněn, aniž by obsahoval dekorace. To vše vytvářelo prostředí, v němž vynikala velmi výrazným způsobem opravdovost dětských hereckých výkonů a dramatická síla samotného příběhu. Nešlo o velkolepé efekty, ale samotnou podstatu, o čistý niterný prožitek, upřímnost v kontrastu syrových emocí války.

Hlavním nositelem výrazu tohoto překrásného představení byl dětský sbor – skupina mladých herců a zpěváků, jejichž talent, přirozenost a hlasový projev utvářely samotné jádro inscenace. Jejich talentované neherectví nebylo vůbec stylizované, ale dětsky naprosto přirozené, čisté a nevinné, upřímné, silné a autentické. Zatímco jinde bývá často dětský neherecký výkon vnímán spíše jako roztomilý, až lehce a shovívavě úsměvný, zde byl zásadním prostředkem k nejhlubšímu vyjádření dramatu, vyjádřen jednoduchými dialogy té doby. Právě tato kontrastní kombinace dětské nevinnosti a tíživého tématu války vytvořila mimořádně silný divadelní zážitek. Děj se nesl ve znamení klíčových témat válečné zkušenosti: jako je zmatenost ze začátku války, bolestného loučení s rodiči, nebo strach z neznámého, přijímaní něčeho takového jako je hlad, zvěstí z fronty, smrti blízkých. Na druhé straně však ten čas nemohl nenechat prostor i pro dětské hry, první lásky, sourozenecké vztahy a kamarádství. Všechny tyto roviny se proplétaly v jemně komponované režii s mimořádně procítěnou choreografii, která nesla správnou dávku patosu, jež byl propletený dětskou nevinností.

Režie i choreografie byly vedeny s skutečně mimořádným citem. Každý pohyb, každý dialog či zasazená píseň měli své přesné místo a účel. Představení se pohybovalo mezi poetickými obrazy a realistickými výjevy, čímž dosáhlo téměř filmové dynamiky. Hudební složka – zejména sbory a písně interpretované dětským souborem – dodávala inscenaci emocionální hloubku a často sloužila jako vyprávěcí médium sama o sobě. Závěr představení nabídl silnou katarzi. V momentě, kdy válka skončila, bylo jasné, že děti, které ji přežily, nejsou a nikdy nebudou stejné. Ztratily část své nevinnosti a byly donuceny dospět příliš brzy. Inscenace tím kladla důraz nejen na historické události, ale i na jejich dopad na konkrétní lidské osudy. Představení "41–45 – Historie o nás" je výjimečným příkladem toho, jak lze i těžké historické téma zpracovat citlivě, působivě a současně přístupně pro širší publikum včetně dětí. Je to pocta dětem války – těm, které přežily, a staly se předčasně dospělými, těm kterým válka navždy změnila zbytek jejich života. Divákovi pak nezbývá, než se silně zamyslet u tohoto silného divadelního zážitku, všem kdo odvahu nahlédnout na historii nejen očima faktů, ale i očima těch nejmladších, kteří ji prožili.

Roman Blaško