Lenin neznámý, Lenin zapomenutý

07.11.2019

V. I. Lenin patří k nejvýraznějším osobnostem dějin 20. století. V obecném povědomí je zapsán především jako čelný představitel strany, pod jejímž vedením se v Rusku uskutečnila v říjnových dnech roku 1917 zásadní revoluční změna ve sféře politické moci. Tuto přelomovou událost jsme znali a slavili jako Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Se jménem Lenina jsou nerozlučně spjaty rovněž první kroky mladého sovětského státu. Lenin sehrál aktivní roli při hledání cest, po kterých by se mělo ubírat utváření společnosti organizované na socialistických základech.

Již ze stručného výčtu Leninových aktivit je však zřejmé, že v současné době nepanuje a ani nemůže panovat jednota názorů ohledně vnímání jeho úlohy a místa v historii lidstva. Rozdílnost názorů je podmíněna jak politickými postoji hodnotitelů, tak i jejich světonázorovou orientací. Jedni Lenina oslavují, jiní zase haní. Jedni vychvalují a jiní odsuzují. Pravicově orientovaní teoretici a propagandisté vidí v Leninovi diktátora a zpravidla nachází v jeho politice zárodky stalinismu. Není naším úkolem analyzovat jejich názory. V této souvislosti si dovolíme jen malou poznámku. Posledním pracovním dnem V. I. Lenina jako politika byl 12. prosinec 1922. Všechna obvinění a přisuzování odpovědnosti za události a opatření, která by přesahovala uvedený den, lze proto považovat přinejmenším za nekorektní.

Daleko složitější situace panuje v levicovém táboře. Je pravdou, že po vítězství Říjnové revoluce, dochází k proměně málo známého politika Lenina na symbol boje proti vykořisťování. S tím se pojila rovněž úcta a obdiv, kterou k jeho osobě vyjadřovali pracující mnoha zemí. Postupně vešly ve známost nejenom jeho činy, ale i názory. Především v zemích, které se v minulosti hlásily k socialismu, byla Leninova díla v průběhu desetiletí vydávána ve velkých nákladech, masově studována a intenzivně propagována. Bývalí předlistopadoví vysokoškoláci všech oborů můžou potvrdit, že v rámci povinného studia marxistických disciplín, se po nich vyžadovala znalost alespoň některých Leninových prací nebo jejich částí. Obdobně i členové KSČ se u nás seznamovali s Leninem rámci stranického vzdělávání jako posluchači Večerní univerzity marxismu-leninismu. Situace se výrazně změnila po listopadovém převratu 1989. Jedním z prvních opatření nové moci bylo zrušení vzdělávacích pracovišť, která se specializovala na výuku marxismu. Ve vědeckých knihovnách jsou sice spisy Lenina (rovněž Marxe a Engelse) k dispozici, ale nikdo nespočítá, kolik exemplářů po celé republice skončilo ve sběrných surovinách. V důsledku celkových společenských změn se postupně vytrácí informovanost o Leninových názorech. Nezřídka jsou veřejně prezentovány smyšlenky, které jsou značně vzdálené od autentických textů. Lenin se tak stává čím dále tím více neznámým a zapomenutým teoretikem.

Není pochyb o tom, že současnost není k Leninovi zrovna nakloněná. Bylo by naivní očekávat od kapitalistické společnosti jiný přístup. V návaznosti na výše uvedené konstatování si však dovolíme položit pro někoho provokativní a pro někoho až kacířskou otázku. Vskutku se Lenin ocitá v kategorii neznámých a zapomenutých osobností až s příchodem polistopadových změn? Nedochází k tomu náhodou dávno před zmíněným převratem? Vždyť i zapomínání může mít různý charakter. Lze oslavovat, vzpomínat a připomínat určitou osobnost a zároveň ignorovat její doporučení a rady, zkreslovat myšlenky a koncepce. Přesně to se stalo v Sovětském svazu po Leninově smrti. Existují dokonce náznaky, že tento proces byl do jisté míry nastartován ještě za jeho života, kdy se již ze zdravotních důvodů nemohl účastnit politického dění.

Připomeňme si, co se tehdy v SSSR událo. Po smrti Lenina naplno rozhořelo soupeření uvnitř nejvyššího stranického vedení bolševiků. Jeho podstata spočívala v tom, kdo nahradí zemřelého a zaujme jeho místo. Situace se vyvinula takovým způsobem, že každý, kdo se chtěl i nadále pohybovat v nejvyšších patrech politiky, se musel nějakým způsobem vypořádat s Leninovou autoritou, kterou si jmenovaný získal u obyvatel Sovětského svazu a zaujmout k ní stanovisko. Postupně se stávalo normou demonstrativní prohlašování o oddanosti Leninovi a věrnosti jeho odkazu. Čím hlasitěji a s větší okázalostí se tak dělo, tím příznivější to mělo odezvu. Že se tak vytrácel obsah vlastních Leninových doporučení nebo dokonce byly ignorovány, buď nevadilo nebo nebylo včas zpozorováno. V souboji o vedoucí postavení v zemi, který trval několik let, nakonec zvítězil J. V. Stalin. V očích sovětské veřejnosti se právě Stalin stával, za jeho aktivního přispění, tím nejlepším, nejdůslednějším a nejvěrnějším Leninovým žákem a dokonce jeho pokračovatelem. Stalin se objevuje na dobových plakátech jako čtvrtý klasik marxismu. No a neustále připomínaný Lenin se postupně proměňuje v nedotknutelnou modlu. Je prohlašován za věčně živého a jeho ideje za nesmrtelné. Zároveň dochází k upřesnění ideového učení, k němuž se hlásí sovětská společnost. Nejdříve se souběžně s označením marxismus, které se používá pro učení, jehož základy vytvořil K. Marx a B. Engels, objevuje termín leninismus. Od 30. let minulého století se používá označení marxismus-leninismus. Určitě stojí za zamyšlení, jak by uvedené označení hodnotil samotný Lenin, jehož skromnost a sebekritičnost vůči vlastní osobě byli nuceni konstatovat i jeho nepřátelé? Lenin považoval sám sebe za marxistu. Kromě toho, právě ve 30. letech byli i jménem leninismu postupně fyzicky likvidováni jeho spolupracovníci z dob ilegality, revoluce a prvních let po jejím vítězství. Kromě toho předpokládáme, že z nastolení režimu osobní moci J.V. Stalina a způsobů jeho realizace by Lenin musel pociťovat přinejmenším znechucení, pokud by nenastoupilo přímo zděšení. Vždyť právě Lenin byl první, kdo ve známém Dopisu sjezdu varoval před nebývalým soustředěným moci v jedněch rukou a upozornil na negativní charakterové vlastnosti Stalina. Zásadní rozpory mezi Leninovým a Stalinovým přístupem nacházíme v celé řadě oblastí spjatých s utvářením nové společnosti bez vykořisťování člověka člověkem. Řadí se k nim, kromě jiných, rozdílný přístup ke združstevňování. Lenin považoval družstevnictví za cestu po níž se rolnictva vydává směrem k socialismu. Mělo se jednat o postupný a dlouhodobý proces. Předpokládal se přechod od nižších forem společného družstevního hospodaření k vyšší úrovni. Měla působit síla příkladu a přesvědčování. Lenin zdůrazňoval princip dobrovolnosti. Předpokládalo se taktéž utváření odpovídající technické základny. Kolektivizace prováděná podle Stalina byla, jak známo, přesným opakem Leninovy koncepce. Podobných příkladů, kdy proti stojí Leninovy a Stalinovy představy o způsobech řešení společenských problémů, lze najít celou řadu. Vzhledem k tomu, že hlubší analýza nastíněné problematiky přesahuje rozsah našeho krátkého zamyšlení, dovolíme si ještě připomenout. Lenin zdůrazňoval dlouhodobost cesty k socialismu, její nesmírnou složitost, nutnost neustálého hledání optimálních východisek ze vznikajících problémů. Osudy socialistické budoucnosti viděl, v souladu s tehdejším sociálně třídním uspořádáním společnosti, ve spojenectví dělnické třídy a rolnictva. Stalin chtěl okamžité řešení i těch problémů, které si žádaly jak potřebný čas, tak i náležitou přípravu. Pokud se něco nedařilo nebo nevyvíjelo podle jeho představ, za vším viděl nepřátele, zrádce a špiony, které bylo nutné zlikvidovat. Neudivuje proto, že Stalin, kterému byla vlastní jednoduchá a doslova zkratovitá řešení, je někdy kvůli tomu považován za představitele maloburžoaznosti v revolučním hnutí. Zdá se, že s tímto názorem lze souhlasit.

Na závěr si dovolíme krátkou poznámku. Navrácení Lenina tam kam patří, tedy mezi významné marxistické teoretiky souvisí kromě jiného i s pochopením, že praxe a teorie stalinismu není realizací, Leninovy koncepce socialismu, ale jejích popřením. K dosažení tohoto cíle existuje jediná cesta, která spočívá v systematickém studiu Leninových prací a v jejich následné analýze. Vzhledem k tomu, že první české vydání Leninových spisů obsahuje 45 a sebrané spisy dokonce 55 svazků, je pouhé přečtení těchto svazků značně časově náročné. Právě touto cestou se před řadou let vydala pisatelka těchto řádků. Z pochopitelných důvodů ale není přijatelná pro běžného zájemce. K podpoře námi uváděných závěrů budou postačující vybrané spisy Lenina v pěti svazcích. Zkuste si je přečíst, zamyslete se nad jejich obsahem. Možná i díky Vašemu úsilí přestane být V. I. Lenin tím neznámým, zapomenutým a opomíjeným teoretikem.

Marie Hrošová

5. 11. 2019