Ve jménu lepší budoucnosti nesmíme ztratit paměť

Poslední výstřely druhé světové války dozněly před téměř 74 lety. Byla to válka, která poznamenala celý svět. Zemřely během ní i bezprostředně po ní miliony lidí, mužů, žen, dětí. Zprvu se zdálo, že tato válka, extrémní nejen v počtu obětí, ale i v důmyslnosti zabíjení a v celkovém rozsahu své ničivé expanze bude navždy vztyčeným prstem všem, kteří by se podobných zvěrstev chtěli ještě někdy dopustit nebo jim jen tiše přihlížet. A podívejme se dnes. Na mnoha místech světa dál a znovu umírají milióny lidí a bezbranných dětí ve válečných konfliktech. My ve střední Evropě máme štěstí, že druhá světová válka byla zatím posledním válečným konfliktem na našem území a že si můžeme užívat života v míru. Kéž by tuto šanci dostaly i lidé a především děti v méně privilegovaných oblastech světa.

Vraťme se ale do naší malé české kotliny a zamysleme se, jaký odkaz druhá světová válka zanechala nám. Ještě je naživu mnoho těch, kteří hrůzy války zakusili na vlastní kůži, ať už v koncentračních táborech, na bojištích, v nuceném pracovním nasazení, v odboji nebo v nejistotě Protektorátu Böhmen und Mähren. Je naživu také mnoho těch, kteří ve válce přišli o své příbuzné a život prožili bez maminek, tatínků, prarodičů, sourozenců. A je naživu také mnoho těch, kteří si ještě dnes myslí, že to, co nacisté za války prováděli bylo v pořádku. A právě kvůli těm všem, a především kvůli posledně jmenovaným je potřeba historii neustále připomínat. Nesmíme dovolit, aby docházelo k bagatelizaci nacismu, zlehčování jeho obětí, přepisování historie a normalizaci ultrapravicového myšlení. Je nemyslitelné, aby byl umenšován význam Rudé armády a partyzánského hnutí na osvobození naší vlasti. Nelze omlouvat zbabělost a zradu, ikdyž jde o spojence. Je hanbou bořit nebo i jen zanedbávat pomníky hrdinů, kteří se současné vládnoucí garnituře nehodí do krámu. Podrobujme historii konstruktivní kritice a kontinuálnímu bádání, ale nedopusťme, aby se stala služkou kohokoliv. Je smutným faktem, že dnešní mladá generace nemá dostatečné historické povědomí a že si vlastních dějin neváží. Proč to tak ale je? Protože se významně změnily vzory, které jsou dnes předkládány jako hodny následování. Mezi všemi těmi herečkami, zpěváky, modely a bloggery už významné postavy našich dějin, hrdinové z lidu nemají místo a pomalu se vytrácí z historické paměti. Stejně jako události z let 1939 - 1945.

Tato naše lhostejnost nás dovedla až k tomu, že si jako suvenýr ze slunné Itálie můžete dovézt víno s etiketou zobrazující Mussoliniho, že se v Německu každoročně konají hudební festivaly, na které se z celé Evropy sjíždějí neonacisté s vytetovanými podobiznami Adolfa Hitlera, že se na Ukrajině již zcela bez skrupulí oslavuje fašistický zločinec Bandera, že si politici naší země dovolí zpochybňovat utrpení vězňů v táboře Lety, že se xenofobové a rasisté nejhrubšího zrna mohou skrývat za skořápkou populistických politických stran a hnutí.

Je neoddiskutovatelné, že historie je učitelkou života a známé heslo, že kdo nezná vlastní historii, je nucen si jí zopakovat, je stále aktuální. Je jen na nás motivovat současnou mladou generaci, učit jí dějiny tak, jak se skutečně odehrály, vyprávět příběhy a brát si z nich společně poučení a nedopustit tak opakování krvavé minulosti. Protože ať se vám to zdá jakoliv patetické, věřte, že nic na světě není víc než mír, který je potřeba hýčkat pro lepší budoucnost nás všech. Ve jménu lepší budoucnosti však nesmíme ztratit paměť!

Petra Prokšanová

Halo noviny 16/2019